Volá Londýn

V londýnském Hyde Parku se ten víkend hraje o hodně. Hlavní hygienik zarputile bojuje o zdraví parku, který je z nepřetržitých dešťů nacucaný jako houba a pod váhou sto padesáti tisíc lidí by půda mohla zahučet, asi jako když se ve Stromovce tunelovala Blanka.

A pořadatelé celé téhle obří akce, tedy šestého ročníku hudebního festivalu Hard Rock Calling, holt naposledy operují ve velkém. Kvůli soustavným stížnostem ze sousedství se totiž počet masových akcí v Hyde Parku začne od příštího roku drasticky snižovat a spolu s nimi také strop dovoleného počtu návštěvníků.

V pátek Britové pod mrakem vylézají z aut, nasazují holinky (vzhledem k olympiádě často ve vlasteneckých národních barvách), nadávají na rekonstrukci metra (až do začátku her je polovina mimo provoz) a u vchodu nechávají za jediný den královské vstupné, které řádově přebije týdenní permanentku na kterýkoliv český festival.

Kdo ví, v těchhle časech

Několikakilometrový areál, jejž ohraničuje čtyři metry vysoká kovová zeď jako výběh z Jurského parku, o víkendu žije v relativním bezčasí. Zato všude kolem panuje nepopsatelný brajgl. Každou čtyřproudovku lemují vlajky účastnických zemí, přebarvené telefonní budky hrají všemi barvami jako papoušci a naprosto každá budova, hospoda či obchod se pyšní štemplem Olympic Partner.

A centrální mešita je pochopitelně střežená jako Alcatraz. Před frontami, které na Oxford Circus tvoří slevuchtiví Britové, pochoduje hlouček stávkujících hasičů a na protest symbolicky kropí každý roh. (Ještě netuší, že druhý den si je na festivalové pódium vytáhne agitující americký levičák Tom Morello.) Dokonce i turistická šmíra číslo jedna, Sherlockovo muzeum na adrese Baker St. 221B, se před hrami renovuje. Dvě patra nad nedočkavou frontou posedávají dělníci v oranžových vestách a uždibují flapjacky. "Jdeš v pondělí do práce?" A ten druhý: "Kdo ví, v těchhle časech..."

Hard Rock Calling je ve světle těchto obrazů jakýmsi úkrytem před bouří, živou vzpomínkou na časy, kdy rocková hudba vládla světu. Jen v sobotu si v backstagi podají dveře Bruce Springsteen, veterán John Fogerty a šedovlasý kravaťák Jimmy Page. Docela jako před třiceti lety v Glastonbury, ovšem tady se nespí v zabahněných stanech a každý ještě stíhá autobus domů. Vysoké vstupné spolehlivě odrazuje troublemakery, kteří by se na tvrdou muziku šli jen porvat. A své koneckonců dělá i četnost britských strážmistrů, byť ti jsou v praxi zcela nepoužitelní. ("Jakej vchod? Cože, festival? Hele, já jsem z Manchesteru...").

A protože jsme v Británii, celé se to odehrává ve vybledlých barvách. Mrtvolná obloha, kaluže, hnědé pláštěnky, tmavé oblečení. Takže za každou dívkou v červeném se hlavy otáčí, jako by právě uzřeli Červenou karkulku. A ještě jeden leitmotiv: dřevo. Lépe řečeno osm tisíc kubických metrů vodu vsakující dřevotřísky, kterou museli pořadatelé vyklopit z obřích náklaďáků rovnou doprostřed parku. Což je pro srovnání objem tří olympijských plaveckých stadionů, tedy těch nových od Zahy Hadid.

Vypnutý Springsteen

Britští hygienici jsou v tomhle ohledu nesmiřitelní. Co je nám po tom, že jste prodali sto padesát tisíc lístků? Pár dnů před festivalem si Live Nation na stejném místě chtěli udělat koncert Kylie Minogue, dřevotřísku nepřivezli - a tak odešli s prázdnou. Během tohoto víkendu dřevo statečně chlemtá enormní hektolitry vody, a byť tu suchou nohou nakonec stejně nikdo nepřejde, pořád to nejsou kaluže, v nichž by se mohli koupat psi.

Ti mají vstup na festival samozřejmě zakázaný. Však by se tu nudili: jejich ochočená lovná zvěř, tedy proslulé londýnské veverky, si v pátek ráno zabalily oříšky do ranečku, vyplázly na Hyde Park jazýček a sborově se přestěhovaly někam, kde má zvíře trochu klidu. Jako to ostatně na zbytek července a větší část srpna udělá každý trochu rozumnější Brit.

Hraje se v pátek od čtyř, o víkendu od dvou, a noční klid pevně stanovený na deset třicet prolomí jedině neúnavný Bruce Springsteen, když na konci setu odpálí rachejtle a jako kouzelník vytáhne z klobouku
nečekaného hosta Paula McCartneyeho. Uprostřed rokenrolové tancovačky Twist and Shout jim to zvukaři nekompromisně ztlumí, obří reproduktory ztichnou a pětašedesát tisíc promáčených Britů se může vzteknout. Springsteen, který odsud za pár minut vystřelí v nablýskané bílé limuzíně, je v klidu. Zato jeho kytarista Steven van Zandt ještě celou noc zarputile tweetuje nadávky jako fretka.

Hlavní hvězdy festivalu, jimiž jsou letos například Paul Simon, ze záhrobí přivedení Soundgarden nebo o hrobech už naopak zpívající Iggy Pop, žijí ve stanech za pohádkovou backstagí. Zde pořadatelé pro zvané a čestné publikum vybudovali věrnou repliku Hard Rock Café, z obchodního hlediska enormně úspěšného řetězce kaváren, v nichž se servírují hranolky a hamburgery první třídy a všude ze stěn na to koukají kytary a ksichty slavných rockerů.

Jedna taková pobočka koneckonců sídlí i v Praze poblíž Staroměstského náměstí (do Londýna pracovně vyrazila asi dvacítka jejích zaměstnanců) a přímo odsud se také mohou začínající kapely rok co rok kvalifikovat do talentové soutěže Hard Rock Rising. Té je v Londýně zasvěcena celá stage, menší krytý stan s barem, kde se muzikanti střídají po půl hodině a předvádějí často tak nevyrovnané výkony, že by je snadno přebila i leckterá česká okresní kytarovka.

V pátek se na pódiu promenují méně či více hrůzné dívčí kapely barbínek, punkerek, metalistek či tanečnic, v sobotu hraje muzika nemastná, neslaná - a teprve v neděli se nějaký ten talent konečně vyklube v osmnáctileté písničkářce Nině Nesbitt, která má uhrančivé skotské frázování a hudebně jde rovnou k věci.

Zvířata Damiena Hirsta

Venku už se mezitím všechno dalo do pohybu. Vzadu si unavenější výletníci rozbalují deky a židle před obřími obrazovkami (někteří mají z domova i koláče), zatímco prvních sto padesát řad už beznadějně zabrali ti, kdo kvůli Springsteenovi ochotně prostojí několik hodin v lijáku a nehnou se ani pro to pivo (kvůli sponzorským smlouvám omezené na jedinou značku).

Ba ani ke stranám parku, lemovaným úctyhodnou promenádou stánků s burgery, koblihami, kuřaty, palačinkami, nudlemi a vůbec asi čtyřiceti variacemi na vše, co se dá jakž takž obědvat na stojáka. A že po těch třech dnech běhání z jedné stage na druhou žaludky kručí. Tedy pakliže se to ráno neobrátily na výstavě Damiena Hirsta v Tate Modern, kde jsou rozporcovaná zvířata ve formaldehydu, motýli umírají člověku rovnou před očima a ze skleněné kóje s uřezanou kraví hlavou se kromě mrtvolného puchu mršiny line i hejno much, jež co chvíli vylétnou mezi lidi.

Jako na Šumavě

Odhlédnuto od těchto extrémů je festival v Hyde Parku tím nejzajímavějším, co se v království před olympiádou kulturně odehrává. Ze středu Ameriky sem přijeli našlapaní moderní bluegrassisté Punch Brothers nebo nashvillská houslová víla Alison Krauss. Malý velký muž Paul Simon s kompletním složením alba Graceland. A Mars Volta, kterým diváci před očima rozmontují ploty a posílají si je nad hlavami.

A všude kolem stovky žlutých pláštěnek, dívky s potetovanými spánky a dřevotříska, která se zbarvila do ruda a voní po mokrém dřevu jako někde na Šumavě. Olympiáda může být sebelepší, ale takhle dobrá muzika hraje jen v červené pustině zvané Hyde Park. Nashle zase za rok!

Foto Ondřej Lukáš, Hard Rock Café USA, Profimedia: U cíle Modrý pásek slouží pro vstup do areálu, oranžový je pro hosty festivalu. U baru Věrná replika Hard Rock Café jako by ani nebyla ve stanu. V dešti Pršelo skoro nepřetržitě, návštěvnost ale neutrpěla. Stage Za palmami se tyčí 40 m vysoké pódium. Legenda Iggy Pop řádil na scéně 50 minut.