Paul & Ringo

Poslední dva členové Beatles jako by se domluvili - své nové desky vydali skoro zároveň hned na začátku roku. U Ringa to nepřekvapí. Rád vydává alba v mrtvé sezoně po Novém roce, kdy nic nevychází, a s bodrým humorem k tomu dodává, že je to proto, aby si jich alespoň někdo všiml.

McCartney v předelvisovské době

Paul McCartney, druhý z legendárních Beatles, nabral směr do předelvisovské doby, kdy popu vládla geniální generace skladatelů Irvinga Berlina, Franka Loesnera, Harolda Arlena, Johnnyho Mercera a dalších současníků nebo následníků George Gershwina. Deskou klasických standardů Kisses On The Bottom si tak připomněl své blížící se sedmdesátiny.

Není jediný, kdo se na stará kolena vrhl na písně, které přisuzujeme spíš Franku Sinatrovi než rock'n'rollové generaci. Rod Stewart a nedávno i Eric Clapton se také pokusili americkým písním z třicátých až padesátých let vtisknout aktuálnější tvář.

McCartney šel ve snaze proniknout do dokonalosti tehdejších písní ještě o kousek dál a napsal dvě písně v duchu nejslavnějších standardů. Bluesově laděná Valentine je podtržena krásným Claptonovým akustickým sólem, které ji řadí mezi nejlepší skladby, které kdy McCartney napsal. Závěrečná Only Our Hearts se stala nenapodobitelným exkurzem do nejčistšího McCartneyho skladatelského stylu. Je to tresť jeho nejslavnějších romantických melodií, jako byly Here, There And Everywhere, Long And Winding Road nebo I Will.

Většina ostatních písní zachovává svůj původní jazzový nebo alespoň swingující charakter díky úhledně doprovázející Dianně Krall u klavíru a její prvotřídní skupině. Potěší i několik brilantních orchestrálních aranžmá. Podle toho, co tvrdí McCartney, je to jediná deska, kde sám nehraje na žádný nástroj, dokonce ani na svou pověstnou basu ne.

Velmi křehká a osobní deska

Diana Krall a proslulý pop-jazzový producent Tommy LiPuma pomohli McCartneymu nahrát velmi křehkou, velmi osobní desku. Nejspíš právě proto na ní zní kdysi nejrozvernější a nejusměvavější Beatle až nečekaně smutně, místy možná dokonce vyčerpaně. Dovedeme si představit, že před lety by vtiskl skladbám jako Bye Bye Blackbird nebo It's Only A Paper Moon bujařejší náladu, než mají v jeho provedení dnes.

Tam, kde chce být McCartney romantický, je spíš pomalý a jakoby srolovaný do sebe. Nic proti tomu - od sedmdesátníka nelze čekat, že bude mít stejně znělý hlas jako kdysi. Přesto je z desky cítit pravda a poctivé vyjádření faktu, že duše by ještě chtěla, ale tělu už to někdy nejde. Žádné hraní na věčného mladíka, jako předváděl nedávno Mick Jagger v Superheavy.

Deska je postavená s dramaturgickou profesionalitou, která byla pro McCartneyho odjakživa typická. Je v ní vyvážený poměr mezi notoricky známými standardy a archeologickými perlami. Jen škoda, že ji nenatočil před pěti nebo deseti lety, aby měla větší jiskru. Nezbývá než si počkat na někoho dalšího z generace narozené ve čtyřicátých a padesátých letech, kdo se rovněž popere se stále nedoceněným dědictvím amerických standardů. Určitě se objeví, protože návrat hluboko do minulého století je přirozenou reakcí na stále sílící free-form trendy elektronické taneční hudby.

Milý dědoušek Ringo

Pokud člověk nemá smysl pro humor a nezná kdejaké beatlesácké trivium, album Ringo 2012 ho nenadchne. Devět písní v celkové délce jen 29 minut, z toho dvě předělávky hitů z padesátých let a dvě znovu natočené starší písně, to je opravdu málo. Proč Ringo nahrál své starší skladby, je ve hvězdách. Vzhledem k tomu, že jednu z nich - Wings s jemným náznakem reggae - si vybral jako rozhlasový singl, zřejmě cítil, že tehdy v roce 1973 kvůli řadě velkých hitů z alba Ringo zůstala nevyužitá. Ano, v polovině sedmdesátých let by se z ní hit asi stal. Po čtyřiceti letech je to song z Marsu. Kde jsou ty časy, kdy se psaly tak jednoduché skladby!

Coververze dávají nahlédnout do kotle, v němž se míchala inspirace právě se rodících Beatles. Think It Over patří mezi nejznámější písně rock'n'rollového klasika Buddyho Hollyho. Stále svěží melodická záležitost v moderním aranžmá ukazuje, jak se předčasně zemřelý rocker podepsal na tom, co později dělal Paul McCartney. Slavný hit Lonnieho Donegana Rock Island Line připomíná to nejlepší ze skifflové vlny, co ovlivnilo liverpoolské skupiny ze začátku šedesátých let. Je to rock'n'roll s folkovým nádechem, přes který Ringo nechal nahrát lennonovsky znějící slide kytaru. Zpívat sice moc neumí, ale když ještě dokáže vytěžit něco ze slávy svých dávných spoluhráčů, může alespoň potěšit.

Pětice nových Ringových skladeb vznikla většinou ve spolupráci s největšími producentskými a aranžérskými esy. Podtrhuje dlouholetou image Ringa jako milého dědouška, který pořád zkouší kolem sebe rozdávat poselství o míru, lásce a štěstí (Anthem), o radosti ze života (Wonderful) a neustále vzpomíná, jak báječné to bylo, když žil jako mladý kluk v Liverpoolu.

Většina písní navazuje tu textem, tu aranžmá na Ringovy skladby z jiných desek. Nejčastěji na album Ringo, které produkoval stejným způsobem. Jako před čtyřiceti roky shromáždil i teď kohortu muzikantských legend, mezi nimi kytaristy Kennyho Wayne Sheparda a Joe Walshe, varhaníka Benmonta Tenche od Toma Pettyho nebo saxofonistu Edgara Wintera. Zkušení dědkové si s oblíbeným bubeníkem rádi zahráli a jejich požitek je na desce cítit z každého tónu. Přesto je těch třicet minut nahrávky tak akorát, aby se člověk nezačal nudit.

Paul McCartney

Kisses On The Bottom
Hear Music/Universal, 2012

Ringo Starr

Ringo 2012
Hip-O Records/Universal, 2012

Bývalý kolegové
Někdejší členové skupiny Beatles Paul McCartney a Ringo Starr, jak je vidí ilustrátor Hospodář-ských novin.
ILUSTRACE: VÁCLAV TEICHMANN