Bílá vrána Refugio

Venkovské restaurace a hospody jsou v Česku až na pár výjimek místa, která bych doporučila nejvýš nejhoršímu nepříteli. Zatímco v sousedním Rakousku nebo Německu bývají podniky na dědině baštou lokálních surovin, domácí kuchyně a tradičních receptů, u nás v nich vládnou pytle a dózy s instantními hrůzami, ze kterých se míchají vývary, omáčky i polévky. V zapadlých vesnicích, kolem nichž se pasou stáda krav nebo ovcí a koz, dostanete téměř s jistotou flákotu z třicet kilometrů vzdáleného velkoobchodu.

A vypadá to, že tahle celostátní gastronomická fraška hned tak neskončí. Zatímco v tuzemských městech už rozumné jídlo najdete, na venkově je pořád jednoznačně bezpečnější uvařit si sám.

Každá čestná výjimka je z tohoto pohledu mnohem cennější než kulinářské objevy ve městech. A je úplně jedno, jestli se specializuje na hutné české omáčky a guláše jako Boučkův statek v Malé Skále, nebo na středomořskou kuchyni jako Alfa ve Starých Splavech.

Restaurace Refugio, kterou před časem otevřeli v Tisé nedaleko Děčína, je do jisté míry křížencem obou konceptů. Dostanete tam rozpečený ovčí sýr na slaďoučkém lůžku z pečené cibule i domácí šlejšky opečené na másle a důkladně posypané cukrem a mákem.

Menu Refugia je zkrátka takovým středoevropsko-středomořským mixem. Kopíruje tak místa, kam jezdí na skály většina českých horolezců, na něž se majitelé podniku od začátku zaměřili: pískovcové Tiské stěny jsou od Refugia na dohled. Za tu dobu, co má ve dřevě vyvedená restaurace vedle tiského kostela otevřeno, si do ní ale cestu našli i cyklisté a turisté, jejichž trasy taky kříží.

Popularitu Refugiu získávají dobré suroviny v jednoduchých variacích. Když si dáte bramboráky se zelím a slaninou, můžete si být jistí, že tyhle voňavé majoránkové placky vznikly přímo ve zdejší kuchyni a nedoputovaly na talíř přes mrazák Makra, že slaninou se myslí ta opravdová, a ne podivné lisované výtvory, co ji akorát vzdáleně připomínají vzhledem. Nemluvě o tom, že si v Refugiu někdo dal práci s výběrem dobrého kysaného zelí. To oceníte koneckonců i v jiných receptech, třeba v zapékaných bramborových šiškách.

Tím neříkám, že je Refugio perfektní. Zažila jsem tam lehce rozvařené nudle ve vývaru, co mohl být klidně silnější, i palačinku, která byla sice domácí, stejně jako borůvková směs na ní, ale prznila ji rostlinná "šlehačka" ze spreje.

Na druhou stranu, najít v širokém okolí podnik, kde by strávníka mučili pouze takhle mírnými metodami a ještě jen občas, dá hodně práce. Za ta léta, co jezdíme do okolí Děčína, jsme podobná místa nacházeli vlastně jenom na německé straně nedaleké hranice. Čímž nemyslím hříšně drahou a stejně skvělou jednomichelinskou restauraci na hlavní tříde v Bad Schandau, ale malé rodinné hospůdky, kde se najíte za deset patnáct eur.

A v čem jsou ti němečtí hostinští a restauratéři o tolik jiní než ti čeští? Místo toho, aby jídlům přidělovali bizarní názvy jako katův šleh nebo prsa paní nadlesní a vymýšleli menu dlouhé jako Lovosice, zajdou radši nakoupit slušné ingredience. Tyhle zdánlivé drobnosti jsou důležité: jsou známkou toho, že si v těchto podnicích na nic nehrají. Což, spolu s milou obsluhou a obstojným kuchařem, většinou stačí k tomu, aby hosté byli spokojení a vraceli se.

Refugio, bílá vrána na české straně, budiž toho důkazem.

Menu Refugia kopíruje místa, kam jezdí horolezci na skály.

Refugio
Tisá 473
e-mail: refugio@seznam.cz
tel.: 475 207 936
www.refugio.cz

Foto Jan Štembera