Šílení dobrodruzi

24 dní na jezeře Bajkal

Pavel Blažek (1975), marketingový manažer
Václav Sůra (1965), podnikatel

Třicetistupňový mráz, vítr, trhliny v ledu a víc než metrák vážící náklad na saních. Tak vypadal ve zkratce přechod sibiřského jezera Bajkal, z něhož se ve druhé půlce března vrátili Pavel Blažek s Václavem Sůrou. Trasu dlouhou asi 630 km (to ale jen podle mapy, ve skutečnosti byla kvůli obcházení trhlin delší) absolvovali jako vůbec první Češi. Ve srovnání s několika málo podobnými zahraničními expedicemi byli druzí nejrychlejší na světě - výsledný čas byl 24,5 dne.

Marketingový manažer Pavel Blažek (v detailu) zkoušel v minulosti kratší expedice v Norsku nebo na Islandu, ty se však s Bajkalem nedaly srovnat. "Jen přípravy trvaly dva roky. Poslední rok jsme řešili hlavně logistiku, sponzory a testování vybavení. Pár měsíců před odjezdem jsem už fakticky nevydělával a věnoval se jen expedici," vzpomíná na začátek svého snu. Náklady na expedici činily zhruba 750 tisíc korun.

Přejít největší zásobárnu sladkovodní vody na světě se pokusili bez pomoci tažných padáků a psů a bez doplňování jídla a výbavy. Výbavu však nakonec doplnit museli hned po několika dnech. Ukázalo se totiž, že pečlivě vybraný a odzkoušený stan zdejší extrémní klima nevydrží. V noci se v něm pára měnila až v centimetr tlustou námrazu, a tak stan prakticky nešlo usušit ani vytopit. Po zavolání do cestovní agentury v Irkutsku se ale rychle dočkali nového a výprava mohla pokračovat.

"Plánovali jsme, že urazíme tak 25 km denně. V prvním týdnu se nám to však bohužel kvůli nízkým teplotám a aklimatizaci nedařilo, dělali jsme tak 15 až 17 km," líčí prvotní svízele Blažek. Polárníci si ovšem postupně zvykli a počáteční manko brzy dohnali.

Největším nepřítelem byly pak mráz a vítr. Teploty se pohybovaly kolem minus 30 stupňů, do toho foukal vítr. "Pocitová teplota se v těchto podmínkách uvádí minus 70 stupňů," říká Blažek. Na dno fyzických i psychických sil si sáhli asi ve dvou třetinách cesty, kdy procházeli pásmem hlubokého sněhu, a navíc je trápily zdravotní problémy: Sůra měl lehký zánět šlach, Blažka brzdily otlačené paty. Jak se s krizovým momentem vypořádal, líčí v deníku, který vycházel během cesty na internetu. "Všechny ty pocity - únava, bolest, sebelítost - se náhle změnily ve vztek. V ohromný, nabíjející vztek. Nabitý nepochopitelným vztekem jsem začal táhnout jako o život, sáně za mnou narážely do všech překážek," popsal Blažek svůj vnitřní boj.

Vzhledem k náročnému dennímu programu nebyl ani čas na ponorkovou nemoc - cestovatelé vstávali v půl sedmé, mezi devátou a desátou hodinou startovali. Celodenní pochod končil v půl sedmé večer, následovaly stavění stanu, večeře a opravy různých věcí. Popovídat si mohli až tak poslední tři hodiny před spaním. Při pochodu to nebylo možné, šli někdy sto metrů, někdy až kilometr od sebe. Spoustu času zabralo i jídlo - v extrémních podmínkách a mrazech museli cestovatelé jíst každou hodinu, i tak ale přijímali méně kalorií, než by měli. Před cestou museli proto nabrat nejméně deset kilo, aby mělo tělo z čeho čerpat.

Na otázku, proč takovou vyčerpávající výpravu vůbec podnikli, odpovídá Blažek zamyšlením nad tím, co vše lidské tělo vydrží. "To je právě to, co mě láká na extrémních akcích - dostat ze sebe to, o čem bych za normálních podmínek ani nevěděl, že v sobě mám. Prožít si ty stavy, kdy je člověk na kaši, ale kdy se v něm probudí to, co je hluboko ukryto, jak já věřím, v každém z nás, a on začne doopravdy bojovat..."

Víc o expedici na www.bergansbajkal2010.com

Polárníkovo menu

S výběrem a složením jídelníčku pomáhal Blažkovi se Sůrou expert na výživu Petr Havlíček, který je známý i z televizního pořadu Jste to, co jíte. "Řídili jsme se podle několika kritérií: Strava musela cestovatele především dostatečně energeticky zásobit, aby neztráceli hmotnost. Propočítávali jsme proto, kolik tělo v extrémních podmínkách a s těžkou zátěží potřebuje. Důležité také byly technické podmínky přípravy jídla - vařit tam nelze - a hmotnost potravin, která se musela vejít do určitého limitu," popisuje dietolog sestavování jídelníčku. Výsledkem byla speciální expediční strava z Velké Británie a USA. Šlo o instantní dehydrovaná hlavní jídla, kaše i dezerty. Pro doplnění energie jedli cestovatelé čokoládu, oříšky, sýry a špek. Posledně jmenovanou potravinu tedy jen Václav Sůra, protože Pavel Blažek je vegetarián. "Velký problém to nebyl, maso jsme u něj nahradili sušeným sýrem," říká Havlíček. K pití měli polárníci nejčastěji iontové nápoje.

S embéčkem kolem světa

Michal Vičar (1985), student
Martin Beťko (1982), student

"V Seattlu nám v embéčku našli semínka nějaké trávy ze Sibiře. Auto nám kvůli tomu nechtěli devět dní pustit do Spojených států," vzpomíná na jeden z nejkrizovějších momentů své loňské cesty kolem světa ve staré Škodě 1000 MB student Michal Vičar. Za třídenní zkoumání v laboratoři museli spolu se svým bratrancem zaplatit 250 dolarů. Kdyby ale byla semínka infekční, částka na čištění vozu by se vyšplhala na 1500 USD. "To už by nám výrazně zasáhlo do rozpočtu. Boj s úřady byl stresující, Američané moc nevěděli, co si s autem počít."

Nápad vydat se na cestu kolem světa dostali Michal Vičar a Martin Beťko během dlouhého večera v hospodě. "Uvažovali jsme, jak to udělat, aby nám cestu někdo zaplatil. Tak jsme se dostali k embéčku, byl to trochu kalkul," přiznává čtyřiadvacetiletý Vičar. Ani jeden z cestovatelů přitom neměl k autům bližší vztah a se závadami by si rady nevěděl. Spoléhali však na to, že embéčko je konstrukčně jednoduchý vůz, který by měl umět opravit jakýkoliv automechanik, ať už v Litvě či Mexiku.

Náklady na cestu měli spočítané na 400 tisíc korun, kvůli změně kurzu dolaru se však nakonec vyšplhaly na 600 tisíc. Asi dvě třetiny zaplatili sponzoři, na zbytek si oba cestovatelé půjčili. Zdaleka nejvíc utratili za převoz auta mezi kontinenty a za letenky, náklady na benzin byly naopak zanedbatelné.

Po startu z Olomouce se embéčko Julie vydalo do Polska, následovalo Pobaltí a pak nekonečná cesta Ruskem. Cestovatelé odhadovali, že by za sedm měsíců mohli ujet okolo 35 tisíc km. Výslednou vzdálenost však nakonec sami nevědí, protože se jim v půlce cesty rozbil tachometr. V Rusku si užili pohostinnosti mnoha lidí, také je tu ale okradli.

"Stalo se nám to v Čitě na Sibiři, v noci nám z auta zmizely doklady. Ve městě velkém asi jako Brno se druhý den strhl obrovský poprask, zloděje hledala policie i soukromá detektivní kancelář. Policisté si prostě nemohli dovolit, aby někdo okradl jediné turisty ve městě," vzpomíná Vičar. O události informovalo hned několik místních médií a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - večer dobrodruzi doklady našli.

S ruskou policií měli i další úsměvné zkušenosti: zastavovala je hlavně proto, aby si prohlédla stařičký, reklamami polepený vůz. Jeden z policistů je dokonce požádal, zda by se v embéčku mohl projet.

Další destinací byla Jižní Korea, kterou Vičar jmenuje ve chvíli, kdy si povídáme o nejpříjemnějších ze všech 24 navštívených zemí. "Moc se to o ní neví, ale je to země s krásnými horami a lesy. Mají tam skvělou infrastrukturu a navíc výborně vaří." Další ze zemí, která mu učarovala, je jihoamerická Guyana, kde strávili deset dní a Julii prohnali i pralesem. Zajímavý byl také přesun ze Střední do Jižní Ameriky, kde se plavili pět dní na plachetnici mezi Panamou a Kolumbií. Cestou míjeli malé ostrůvky a užívali si společnosti několika dobrodruhů, kteří jeli do Kolumbie žít nebo si zde založit hospodu.

Horší zážitky naopak přinesla Severní Amerika - kromě karantény v Seattlu zaskočili mladíky i policisté, kteří je chtěli zatknout za to, že spali ve vlastním autě na parkovišti. V Údolí smrti, které se označuje za nejteplejší místo na Zemi, zažili sněžení, stejně jako na dálnici do Las Vegas, která se pod sněhem ocitla poprvé od roku 1970. O celé cestě nyní Michal Vičar píše knihu, která by měla vyjít na podzim nebo v zimě.

Víc o expedici na www.mbkolemsveta.cz

Ivan mládek: embéčko

Je už tak starý, že dlouho neudrží žádnou tekutinu, na prohlídku pořád zvou ho, v ulici mají všichni z něj psinu. Cmrndá z něj olej a benzín a voda, mrzí mě to na mou věru, dělá tím ostudu továrně Škoda, musím ho dát do sběru. Ref.: Ach, ty mý embéčko, bolí mě srdéčko, musím tě do šrotu dát, máš jen dva výbrusy, teďka tě na kusy rozřežou, chce se mi řvát. Ach, ty mý embéčko, bolí mě srdéčko, jiný tě nenahradí, kdo život ti prodlouží, pomůže od louží, nikdo mi neporadí. Vzpomínáš jak já tě koupil, hnedka honil jsem tě jak se dalo, určitě jsem neprohloupil, jenom osm litrů ty jsi žralo. Rád jsem tě poslouchal do taktu vrčet, vzpomínáš jak my jsme píchli? My jsme tam zůstali v lijáku trčet, spravili nám to v Michli.

V kluzáku nad pouští

Tomáš Suchánek (*1964), letec

Městečka Narromine a Wilcannia v australském Novém Jižním Walesu zná v Česku málokdo. A přesto letos v této oblasti padlo hned sedm českých rekordů. Všechny jsou v bezmotorovém létání a všechny má na svědomí jediný muž - 45letý Tomáš Suchánek. Zatímco v minulosti tu dosáhl celé řady českých i světových rekordů na rogalu, v posledních 14 letech se věnuje létání na větroních.

Do severozápadního koutu Nového Jižního Walesu jezdí už řadu let, dříve tu trávil dva až tři měsíce ročně - nejen létáním, ale i konstruováním rogal. "Létání v Austrálii je radost, mám tu zemi moc rád," říká a vzpomíná na atmosféru asi tisícové Wilcannie, kde žije hlavně původní aboriginské obyvatelstvo.

Letošní měsíc trvající pobyt byl zvláštní mimo jiné i v tom, že se v jeho průběhu znovu prolétl na místech, která si dříve prohlížel z rogala. Právě během jednoho letu dosáhl tří z celkových sedmi rekordů. O ty lze v bezmotorovém létání usilovat v celé řadě kategorií: lety se například rozdělují na trojúhelníkové (podle tvaru trasy) či návratové (tam a zpět), lety zaměřené na rychlost, výškové rekordy atd.

"Tenhle let mě nadchl, na větroni byl pro mě asi vůbec nejhezčí. Bylo dobrodružné letět 200?km nad místy, kde nikdo nežije," vzpomíná Suchánek na let, při němž uletěl celkovou vzdálenost 1048 km, tedy přesahující rekordní tisícovku. Drtivou většinu času přitom strávil nad divokou a nehostinnou australskou pouští.

"Nedá se zde vůbec přistát, aniž byste nezničili stroj. Když už pak nouzově přistanete, hrozí vám smrt žízní," líčí Suchánek další dimenzi zdejšího bezmotorového létání. Letec přitom ví, o čem mluví: jeden z jeho přátel se v australské poušti před pár lety ztratil a jeho tělo nebylo dodnes nalezeno.

Sám Suchánek zažil pár krizových momentů na rogalu - jednou nouzově přistál u farmy a až po dosedu na zem zjistil, že je neobydlená. K nejbližší silnici poté šlapal v horku asi deset kilometrů. Výspy civilizace jsou tu ale často od sebe vzdáleny mnohem víc, "sousedi" farmáři to k sobě mají třeba 60 km. Letci s sebou proto vždy vozí několik litrů vody, jídlo a GPS navigaci. Australská poušť je ale na druhou stranu pro volné létání ideálním terénem - energii přírody v podobě sloupců stoupavého proudu, na nichž jsou letci závislí, tu využívají snadněji než třeba doma v Česku.

Letos v zimě se Suchánkovi podařily hned tři lety delší než 1000 km, dva z toho byly deklarované - letec při nich předem oznámí přesnou trasu a vzdálenost, kterou pak musí přesně dodržet. Na rozdíl od závodů, kde jde o to, kdo udělá méně chyb, jsou tady jedinými soupeři příroda a čas. Kromě technických znalostí a slušné fyzické kondice se letci neobejdou ani bez detailních znalostí meteorologie. Přechod na volné létání je podle Suchánka dlouhodobý proces, během něhož piloti sbírají potřebné znalosti a zkušenosti.

Výsledek ale potom stojí za to: "Pro mě je létání smyslem života. Ve vzduchu zažívám absolutní svobodu, všechny trable nechávám na zemi. Cítit se takhle svobodný je v naší uspěchané době velký luxus," uzavírá letec, který se nyní živí létáním pro jednu ostravskou společnost.

Větroň: Jak a za kolik?

Bezmotorový větroň, jinak také kluzák, glider či plachťák, je už dnes většinou celokovový jedno- i dvoumístný stroj, který startuje buď na laně za vlečným motorovým letadlem, nebo postaru z navijáku. Při letu využívá stoupavé vzdušné proudy a zdatní piloti vydrží ve vzduchu tři, pět i víc hodin. Pokud byste se chtěli v kluzáku pouze svézt jako spolucestující s pilotem, za zhruba 20minutový let zaplatíte v Česku okolo 1700 Kč. Celodenní pronájem letounu, například jednomístného VSO-10 zvaného Vosa, vyjde nejvýše na 3200 Kč za den (včetně aerovleku a přistávacích poplatků). To ovšem předpokládá, že ten, kdo si letadlo pronajímá, bude mít pilotní průkaz.
Cena za kurz, kde ho získáte, se pohybuje okolo 50 tisíc korun a zahrnuje létání i teoretickou přípravu v učebně.

Děravou kánoí pralesem

David Gladiš (*1974), cestovatel
Vojtěch Zvěřina (*1974), projektant

"Mám rád tropické pralesy, vyzkoušel jsem si je na několika místech v Asii a Střední Americe. Všude jsou obklíčené lidmi, kteří je pomalu likvidují. Hledal jsem nějaké nedotčené místo a narazil na Surinam - 80 procent země tvoří neporušený prales, aniž by ho tam ničily těžařské společnosti. Všude jinde jsou už podobné oblasti vykácené," vysvětluje cestovatel David Gladiš svůj výběr exotické a nepříliš turistické země pro svou letošní expedici.

Na ambiciózní plán sjet na kánoi dvousetkilometrový úsek řeky Lucia si se svým spolucestovatelem Vojtou Zvěřinou vyhradili něco přes dva týdny. Řeka leží ve spodní třetině Surinamu, tedy v místech, která jsou označována za největší neobydlenou pralesní oblast na světě. Lucii už sice v minulosti sjela jedna holandská výprava, informace byly ale i tak kusé, vodácké mapy neexistují. Právě nejistota, co čeká cestovatele za dalším ohybem řeky, byla na celé cestě to nejobtížnější. Z vodáckého hlediska bylo sjíždění řeky poměrně jednoduché, s peřejemi se kánoe potkávala jen na dolním toku.

Přesnou trasu si Gladiš vytipoval pomocí služby Google Earth. "Výhodou Surinamu je to, že se tu nachází několik pralesních letišť. Našel jsem si přistávací plochy nedaleko řeky tak, abychom se dostali letadlem tam i zpátky," popisuje plánování expedice. Právě doprava do pralesa a zpět tvořila nejnákladnější položku rozpočtu - 2000 dolarů.

Nejkrizovější okamžik cesty zažili hned druhý den, kdy zjistili, že vypůjčená kánoe je hned na třech místech děravá a vyfukuje se. Zalepení děr pomohlo jen částečně, a tak museli loď každou hodinu dofukovat. Čtvrtý den cestovatelům zatrnulo, když navíc ztratili šlaufek pumpičky. Podařilo se jim ale vyrobit náhradní a cesta do neznáma mohla pokračovat.

Za 15 dní nepotkali Gladiš se Zvěřinou člověka, až těsně před koncem míjeli dvě indiánské osady. Čekali, že ve vesnicích Lucia a Amatopo doplní zásoby, nakonec se ale ukázalo, že v nich žije deset, resp. 35 lidí živících se sběrem a lovem. Lov si vyzkoušeli i čeští dobrodruzi, i když jen v řece - dovezené jídlo si několikrát zpestřili chycenými piraňami. Kromě nich byla Lucia plná také kajmanů, elektrických úhořů a nebezpečných trnuch (tvorové podobní rejnokům). V pralese zahlédli třeba různé druhy opic, kapybary, tapíry, nosály či kolibříky.

Příznivý dojem zanechal v cestovatelích i samotný Surinam - v málo známé zemi nalezli pozoruhodný etnický a kupodivu i nábožensky tolerantní mix.

Víc o expedici na www.hedvabnastezka.cz

Na kolech napříč Amerikou

Lucie Kovaříková (*1972),
Michal Jon (*1971), cyklocestovatelé

Severní Amerika je pro cyklocestovatele Lucii Kovaříkovou a Michala Jona zaslíbeným kontinentem - projížděli jí už před pár lety při své cestě kolem světa i na další výpravě přes americký západ. Až vloni si ale splnili další cyklistický sen - přejet Spojené státy od Pacifiku až po Atlantik.

"V Severní Americe je krásná příroda a navíc obrovské prostory bez lidí a civilizace," přibližuje svoji fascinaci kontinentem Michal Jon. To samé by se sice dalo říct třeba i o Jižní Americe, na severu ale hrají roli i kvalitní silnice, přesné mapy a snadná dosažitelnost z Česka.

"Silnice tu jsou zároveň obrovskými cyklostezkami," líčí cestovatelský pár výhody USA. Během necelých tří měsíců v sedle si vybírali vždy vedlejší cesty, jednou ale byli nuceni ujet i 200 km po dálnici. Za normálních okolností je samozřejmě kolo na dálnici zakázáno, pokud však v dané oblasti neexistuje alternativa, kudy na bicyklu jet, zákaz oficiálně neplatí. Zmíněný úsek absolvovali Jon s Kovaříkovou první den nového roku, kdy zde panoval minimální provoz. Jak navíc oba dodávají, v USA se jezdí bezpečně a na rozdíl od Česka se dodržují dopravní předpisy.

Začátek cesty však tentokrát připomínal katastrofu. Hned třetí den, ještě v Los Angeles, totiž někdo Michalu Jonovi ukradl kolo. V tu chvíli cestovatelé zvažovali hned několik možností: vrátit se domů a výpravu odložit, nechat si z Česka přivézt kolo nové a značně tak zatížit napjatý rozpočet nebo si koupit nevyzkoušený stroj v Americe a strávit na něm následujících sedm tisíc kilometrů.

Po krátkém zvažování zvítězila třetí varianta a kolo koupili cestovatelé v prvním obchodě, na který narazili. "Problém to samozřejmě byl. Devět let jste zvyklý na své sedlo, rám i řidítka a najednou se musíte přizpůsobit. První půlku cesty jsem trpěl, ve druhé jsem už rezignoval," vzpomíná Jon na problematický start expedice.

Kvůli krádeži nabrali cestovatelé menší zpoždění, a přišli tak o dva až tři dny, které si dali jako časovou rezervu - z finančních důvodů kupovali letenky s pevným datem odjezdu. Další skluz nabrali kvůli špatnému počasí, proto pak museli jet rychleji než obvykle. V průměru to vycházelo něco přes 100 km denně, díky rovinatému terénu ale zpoždění snadno dohnali a na závěr si cestu na Floridě ještě různými odbočkami prodlužovali.

Jedním z nejsilnějších zážitků z celé cesty byli pro Jona aligátoři na Floridě. "Jedete úsek mezi močály, silnice je úzká třeba jen tři metry, kolem se povalují aligátoři a vy mezi nimi kličkujete. Říkáte si, že přece na lidi neútočí... ale co na cyklisty?"

Jeho spolucestující a partnerce utkvěla v paměti například unikátní národní památka White Sands v Novém Mexiku, kde si uprostřed dun z bílého sádrovce připadala jako na sněhu. Oba pak vzpomínají, jak projížděli oblasti stižené hurikánem. "I když ten poslední nebyl nijak silný, přesto zcela zničil některé vesnice. Je obdivuhodné, že to ti lidé nezabalili a postavili si své domy znovu," zamýšlí se Jon.

Setkání s Američany si cestovatelé vesměs pochvalují - několikrát jim za špatného počasí nabídli přespání a byli vždy milí a ochotní pomoci. Na přespávání u dobrodinců ale samozřejmě nespoléhají: v cyklistických brašnách, které váží okolo 30 kilogramů, s sebou dvojice vozí stan. V případě špatného počasí přichází řada na motely, které stojí u výjezdů většiny amerických měst.

Víc o expedici na www.luciemichal.cz

Michal Jon a Lucie Kovaříková proměnili své největší záliby - kolo a cestování - ve své zaměstnání. "Dá se říct, že jsme profesionální cyklocestovatelé," směje se 38letý Jon. Co taková práce obnáší? Kromě samotných cest, na nichž testují výrobky různých outdoorových firem, to jsou i desítky přednášek a promítání, psaní knih (v květnu vyjde už sedmá), organizování Cyklofestivalu, překládání cyklistických průvodců a další aktivity spojené s kolem. V létě například dvojice jezdí s cestovní kanceláří jako průvodci cyklistických zájezdů. "Jsou to pohodové cesty po cyklostezkách v Evropě, jedeme nalehko a máme s sebou kuchaře," přibližuje pár protipól svých "velkých" cest. Uživit se tak prý dá, ale na zbohatnutí to rozhodně není.
"Spíš na to, abychom si vydělali na další cestu," konstatuje Michal Jon.

"Pocitová teplota na Bajkale dosahuje -70 °C."

Pavel Blažek
cestovatel

"Museli jsme loď co hodinu dofukovat."

David Gladiš
cestovatel

Foto archiv cestovatelů: Na jezeře Část cesty přes Bajkal vedla po odkrytém ledu, v části překonávali cestovatelé hluboký sníh. Údolí smrti Julie při průjezdu nejteplejším místem světa v americké Kalifornii. U piva Cesta kolem světa se zrodila v hospodě. (Los Angeles) Pod palmou Tropický ráj nalezli cestovatelé na plážích Kostariky. V Rusku Zastávka v ruském Archanu, ležícím u Bajkalu. V kokpitu Přelet nad rozpálenou krajinou Nového Jižního Walesu v Austrálii. Lucia Na této surinamské řece strávili David Gladiš (nahoře) a Vojtěch Zvěřina (dole) dva týdny. Po USA Pusté pláně Texasu, Skalisté hory, Kalifornie, rezervace White Sands a Tombstone (vpravo).