Štěstí v maskáčích

Je překvapivě mnoho zájmů, které své příznivce navlečou do maskáčů nebo rovnou uniforem. Trempy nebo rybáře oblečené v mixu maskáčů potkáváme běžně. Není ale nemožné potkat ani skutečného „Amíka" vyšňořeného do detailu podle výstrojního předpisu z doby vietnamského konfliktu nebo postavy v polních vojenských oděvech s tajemně zabalenými podlouhlými předměty v tornách.
Militarizuje se nenápadně česká veřejnost? Ani omylem. Jenom je prostě příležitost dát zelenou svým zájmům. A tak se rojí airsoftoví bojovníci realistického válčení, hledači pokladů a militárií s detektory kovů, zapisují se dobrovolníci do armádního výcviku pro přežití v týlu nepřítele nebo trvale do jednotek Aktivních záloh. Anebo si koupí originál Jeep Willys a vyrazí do Normandie, na sraz za lesem či rovnou k parádnímu květnovému defilé městem.
Podle psychiatra Jana Cimického nejsou lidé v maskáčích ani blázni, ani nebezpeční militantní agresoři. „I nošení uniformy je forma emocionálního výlevu, stejně jako třeba hokejový dres přetažený přes civil v den důležitého zápasu. A muži díky svému hormonovému vybavení prostě mírně k militantnosti tíhnou," vysvětluje.
Je mnoho způsobů, jak se přiblížit životu v khaki. Může vás zajímat historie a chuť si její klíčovou část přehrát, vyzkoušet při rekonstrukci bitvy. Nebo si chcete naostro zaválčit a zastřílet bez „následků". Nebo vás táhne technika a dobrý pocit z udržení i hodně starých strojů v bojeschopném chodu.
Sběratele může zájem přivést až ke konkrétnímu období či dokonce konkrétní straně dávno ukončeného konfliktu, a pak už je jen krok k tomu, koupit detektor kovů a vyrazit za dům zkontrolovat pole, jestli tam náhodou nějaký německý voják na útěku nezahodil ID známku nebo rovnou prsten SS. Anebo se prostě chcete něco od vojáků sami naučit. Co vyzkoušet?

Bunkry
Betonové pevnosti jako muzea
Když bylo republice před fašistickým Německem zle, začala sít do pohraničí betonové pevnosti – bunkry. Pěchotní, střelecké pro křižnou palbu, těžké dělostřelecké tvrze. Pár je jich už dost známých díky partám nadšenců, chodí se do nich jako do muzeí. Jiné se drolí a obrůstají křovím a mechem zapomenuté. Stále ale fascinují, byť jen poměrně úzkou skupinu lidí.
Jak se nechat pohltit tisícovkami tun vybetonované historie, je skvělou ukázkou Zdeněk Šnajdr z Ostravy. Jako spoluzakladatel Klubu vojenské historie I. prapor už skoro deset let utápí své soukromé peníze i každý volný víkend do „objektu těžkého opevnění MO-S 11". Jde o pevnost, která spolu s ostatními měla v roce 1938 pomoci alespoň zdržet útočící německé kolony.
„Z centra Ostravy je to slabých osm kilometrů, a přesto o bunkru, kterému se říká U posedu, pomalu nikdo neví. A to jde o přímého obránce města!" říká Zdeněk Šnajdr.
Bunkr U posedu společnou rukou opravuje šest sedm nejaktivnějších členů klubu. Příležitostně přijde patnáct dalších. Občas jim pomůže sponzor, to když třeba majitel stavebnin (kamarád kamaráda) věnuje pár pytlů cementu. Ale když je potřeba vyzbrojit střílnu nefunkčním originálem původního těžkého kulometu, jde o desetitisíce.
„Jednou za pár let se nám podaří se na to mezi členy složit. Ale kdybychom chtěli nechat znovu odlít pancéřové střelecké zvony, které Němci odvezli k přetavení, potřebovali bychom milion na každý. Byly tu dva, ale to je zcela mimo naše možnosti," lituje Zdeněk Šnajdr.
Jako správně zapálený člen klubu sleduje totiž jediný cíl: uvést bunkr včetně nejmenších detailů do stavu z roku 1938. Ukázat, jak odhodlaná republika tehdy byla. Nebýt mnichovského podrazu...
Na bunkru je práce jako na kostele. Pracuje se tu se dřevem, kovem, betonem, ale hlavně s lopatou. Už dnes sem díky úpornému nadšení klubistů vede naučná stezka a cyklotrasa. Klub chce připomenout historii, z bunkru U posedu má být muzeum.
A jak k tomu parta Ostraváků přišla? „Znali jsme se z čundrů. Už v té době nás zajímala vojenská historie," vzpomíná Zdeněk Šnajdr. Na otázku, jakou práci ponejvíc odvádí při rekonstrukci bunkru právě on, odpovídá: „Natírám." Je totiž na vozíku.

Airsoft
Střílení za hlubokého míru
„Ty konflikty jsou velmi realistické, přesně o to jde. Střílí se, pracuje se na taktice, maskování, tahají se ranění. A přeci airsoft není agresivní. I když blbci se najdou všude," charakterizuje nejvěrnější akční repliku válečného konfliktu Lukáš Heuler.
Airsoft vyšel z paintballu, což je hra s plynovými puškami „plivajícími" kuličky s barvou. Dostřel nevalný. Paintball vymysleli Američané, airsoft byl pak zlepšovatelskou reakcí Japonců.
„Airsoftové zbraně mají dvě základní výhody: podstatně delší a přesnější dostřel a jsou to do detailů dokonale realistické kopie funkčních armádních zbraní," shrnuje Lukáš Heuler. Střílí se malými plastovými kuličkami. To je mimo jiné také moment, který vyřazuje ze hry švindlíře. Airsoft je totiž založený na poctivosti fair play přiznáním zásahu. A funguje to.

Voják historikem
Opuštěné budovy, hustý les, stepní planina pro větší napínavost. Airsoftové bitvy lze svádět všude po dohodě s majitelem nemovitosti. Pestrost terénu je jen a jen ve prospěch této zábavy. Boje v drtivé většině případů svádějí stabilní týmy, které fungují stejně jako kluby, přičemž každý člen má vymezenou roli – přední střelec, sniper, spojař. Jen málokdy se bojuje stylem všichni proti všem a do posledního muže.
„Airsoft má velmi intenzivní vazby na válečnou historii. Většina klubů nebo týmů se situuje do reálné jednotky, doby, konfliktu. Užívají hodnosti. Většinou jde o druhou světovou válku nebo vietnamský konflikt," prozrazuje Lukáš Heuler.
Správný bojovník je pak nejenom víkendovým střelcem, ale zároveň badatelem pátrajícím po historii jednotky, průběhu bitev, správném vzoru uniformy včetně doplňků jdoucích až do takových detailů, jako na které místo opasku patří zavěsit polní láhev nebo jaká velikost ok síťky na helmu je ta jediná správná.
Kdo si hraje, nezlobí. Tak zní nejpádnější odpověď na podezíravou otázku, zda airsoft není náhodou skvělá a tolerovaná tribuna pro agresivní militantní šílence. „Každý kluk chtěl mít v dětství zbraň. A tohle je skvělé splnění toho snu. To, že ji lze koupit až od osmnácti, je na místě," hájí svůj oblíbený airsoft Lukáš Heuler.
Střílet chodí už deset let. Tvrdí, že při hře se spolehlivě spaluje pracovní stres a z něho snad i plynoucí agrese. Hráč se vybije i emocionálně. „Když někoho trefím, tak nepociťuji žádné sadistické opojení. Mám radost z herního úspěchu, jako bych dal gól," tvrdí Lukáš Heuler.
Málokdo ví, že v České republice aktivně cvičí paralelní neregistrovaná armáda. A vůbec ne nepočetná. Na jednu z posledních velkých bitev, Big Combat v Milovicích, dorazilo na tři tisíce bojovníků.

Detektory
Lov je často cennější než kořist
Do lesa, na pole nebo za humny historických vesnic vyrážejí lidé v maskáčích. Poklad totiž lze nalézt i v české kotlině: depot stříbrných mincí nebo tisíc let starý šíp. Stačí k tomu detektor kovů a zájem o historii.
Každý volný víkend věnuje Emil Malý, předseda Klubu hledačů historie, výpravám do terénu. Není přitom vůbec hledačem pokladů, zajímají ho především sběratelské militárie z obou posledních světových válek: přezky, odznaky, knoflíky, feniky, halíře. To všechno jsou v rukách pravého „detektoráře" skutečné poklady.
„Každému správnému hledání předchází práce s dobovými mapami. Když jdeme po válečných relikviích, snažíme se najít pamětníky. Důležitá jsou pro nás místa intenzivních bojů, ústupové či transportní trasy, seřadiště jednotek i výcvikové prostory, shromaždiště zajatců," vysvětluje Emil Malý.

Mince, příbory, prsteny
Od dob světových válek ale krajina i vesnice či předměstí hodně změnily svou tvář. Správný detektorář rozpozná starý les od mladého, odhaduje původní okraje vesnic, pátrá po dávno zapomenutých lesních cestách a okrajích polí.
Nálezy na polích a v lesích hodně vypovídají o historii kraje, jen zřídka jde o skutečný poklad. Obvykle pod cívkami hledačů pípají poztrácené knoflíky, mince, víčka od fajfek, podkovy nebo plomby z pytlů. Přesto se občas podaří „trefa".
Emil Malý před pár lety na Chebsku našel depot pětaosmdesáti stříbrných mincí mimořádné historické hodnoty. Občas se ještě v pohraničí najde sklenice nebo hrnec s hodinkami, prsteny nebo stříbrnými příbory narychlo zakopaný sudetskými Němci, kteří museli po konci války opustit své domy prakticky ze dne na den.
Při hledání s detektorem – zvlášť na místech bojů – se dodnes občas nachází zbytky munice. Nález nevystřelených německých puškových nábojů Mauser není dodnes výjimečný. „Členové Klubu hledačů historie samozřejmě takové místo oznamují policii k zajištění nálezu a likvidaci pyrotechnikem," ujišťuje Emil Malý.
Česká hlína není ale prošpikována jen německými náboji a stříbrnými mincemi. Stále je třeba jen pár centimetrů pod listím pořádný kus starověké historie. Tak například při pátrání na Litoměřicku se podařilo zcela náhodou nalézt téměř osm set až tisíc let starý kovaný hrot z šípu do kuše.
„Věnovali jsme ho samozřejmě muzeu, ale pokud vím, tak se náš člen ani nepokoušel hlásit o odměnu. Přitom si dokážu představit, že by na černé burze slušné peníze za hrot dostat mohl," tvrdí Emil Malý.
Naráží tím na hloupý zákon, který stanovuje odměnu poctivému nálezci tak nestoudně, že například jemu samému za nalezené stříbrné mince stát po ročních tahanicích vyplatil 1276 Kč. Trapnou situaci nakonec řešil tehdy kraj mimořádným finančním darem.
Stát se detektorářem je velmi dobrý způsob, jak se pravidelně dostat do přírody. Samozřejmě že chráněné krajinné oblasti a místa archeologických nalezišť jsou hledačům zapovězeny. A když jdou krajinou, vnímají historii kraje, lidská vítězství i tragédie, rozvoj i zánik celých vesnic. A naslouchají historii prostřednictvím signálu detektoru.

Sběratelé militarií
Někdo hledá na půdě, jiný v zemi
Mají často těžký, poloutajovaný život. Jejich hobby zájem totiž může vést až proklatě blízko podél mezí zákona. Ale nebezpeční nejsou. Jen proto, že mají ve vitrínách nebo na policích zrekonstruovaná torza zbraní, delaborované nábojnice, části výstroje s runami říšské armády, bajonety nebo identifikační známky dávno padlých vojáků. Sběratelé militarií vedou i poloskrytý klubistický život.
Často se majitelé sbírek vydávají aktivně pro další přírůstky. Ti, kteří se specializují na artefakty z doby druhé světové války, se dělí na půdaře, detektoráře a lopatkáře. Ti první přemlouvají staré usedlíky nebo jejich potomky, aby je nechali nahlédnout na půdy či do starých stodol. Za trámy, pod podlahou či prostě zahrabané pod bordelem nalézají občas skvosty: helmu, část uniformy, opasky. Ještě zřídka lze za trámem nalézt před věky pečlivě promazanou a zakonzervovanou zbraň nebo dýku s věnováním.
Ti druzí pátrají v hlíně. V minulosti totiž lidé nejen ztráceli, ale i ve spěchu či naopak s chladným rozmyslem zakopávali.
Hodně se hledači liší podle předmětu svého zájmu. Sami si říkají „mincičkáři" neboli „kolečkáři" nebo třeba „válkaři". Hodně vysoko na žebříčku vážnosti u těch prvních leží prakticky jakákoliv stříbrná mince.
Ti druzí sní třeba zase o tom, že jednou svou sbírku korunují německým „prstenem cti", tzv. Totenkopfring. Ten osobně věnoval říšský ministr vnitra zvlášť zasloužilým nebo déle sloužícím příslušníkům jednotek SS. Má podobu smrtihlava a vydáno jich bylo kolem 5000 kusů, i když vyrobeno bylo zhruba 14,5 tisíce. Každý má své číslo a konkrétního majitele s konkrétním osudem. A provázanost věcí a lidí je pro sběratele nejcennější.

Aktivní zálohy armády ČR
Lesk a bída zájmových vojáků
Prvotním motivem vzniku jednotek Aktivních záloh byla jednoznačně nostalgie po povinné základní vojenské službě. „Začínalo to dobrovolnými cvičeními. Dneska už jsou aktivní zálohy například způsob, jak si mladý kluk může vyzkoušet, jak to v armádě chodí, a po roce vstoupí do profesionální armády," hájí existenci jednotek dobrovolných vojáků kapitán František Trávníček, velitel pěší roty.
Vojáci, kteří se dobrovolně hlásí ke službě vedle svého hlavního zaměstnání, jsou připravováni pro dva druhy nasazení: první je vojenský výkon příslušníků strážních oddílů v případě napadení státu a druhý je jejich zásah při přírodních katastrofách.
„Za války bychom hlídali například elektrárny nebo přehrady a během povodní nebo po vichřici bychom měli vyrazit pomoci obyvatelstvu," uvádí bez vyzvání konkrétní příklady kapitán Trávníček. Podle jeho slov a patrného roztrpčení ale právě to „mírové" nasazování záložníků prý vázne. Obtíž spočívá v zákonech, pro akci jeho jednotek je potřeba, aby vláda formálně povolala zálohy.
Výcvik příslušníků Aktivních záloh probíhá nejméně tři týdny v roce. Trénují se ve všem, co má správný bojový „strážák" znát a umět. Pracuje se na fyzické kondici, střílí se a konečně cvičí celá jednotka. V každém kraji by takto měla působit pěší rota až do počtu 150 mužů. K tomu má aktuální skutečný stav ale velmi daleko.
„Ale není to nezájmem lidí. Chlapi by šli. Jenomže často stačí, aby přinesli v práci povolávací rozkaz, a šéf jim řekne: Tak jestli si chcete hrát na vojáčky, tak si vyberte – buď válčení, nebo práce u nás," říká kapitán Trávníček.
Že účast v jednotkách Aktivních záloh není tajený ústřelek pár vyšinutých militantních jedinců, dokládá například jednotka v Ústí nad Labem. Patří mezi nejpočetnější, pravidelně cvičí ve vojenských výcvikových prostorech, a dokonce vydává i své nepravidelné noviny Ústecký pěšák.
„Aktivní zálohy nejsou žádný zájmový klub. To není, že se v pátek domluví, jestli se jim v sobotu chce nebo nechce něco dělat. Ti chlapi nastoupí na cvičení a makají a pak přes rok jsou připraveni skutečně nastoupit," hájí disciplínu armádních dobrovolníků František Trávníček.

Kurz přežití v týlu nepřítele
Skutečný armádní výcvik, žádná napodobenina
„Držte špičky u sebe! Neopírat se! Nehýbat!" řve agresivně po zuby ozbrojený strážný na zajatce. Ti sedí už druhou hodinu na studeném betonu jen v kalhotách a triku. Mají sice boty, ale z těch jim únosci hned po vyvlečení z auta a oslepeným lepicí páskou vytáhli tkaničky a provedli je hlubokou blátivou louží, takže nohy už dlouho zle zebou. Zdlouhavá vynucovaná povinnost držet navíc špičky nohou těsně u sebe vyvolává otravné bolestivé napětí ve svalech. Občas si pro někoho přijdou z „kanceláře" a krátce nato se ozývají ošklivé rány do dveří a nábytku. Nikdo nemůže říct ani slovo, takže nejistota spolu s tělesným utrpením pozvolna rozkládá vůli...
Velmi naturalistická ukázka zajetí, respektive únosu na území zmítaném konfliktem je jen jedním z praktických cvičení Kurzu přežití v týlu nepřítele, organizovaným Armádou ČR. Navíc dopadne happyendem – to když nad zříceninou s drženými zajatci přeletí bojový vrtulník a výsadek provede osvobozovací výpad.
Kurz původně vznikl jako doplňkové školení pro novináře vyjíždějící do oblastí konfliktů. Později byl zpřístupněn víc. Navzdory jeho drsnosti je o něj obrovský zájem.
Pro mnohého absolventa kurzu přežití vedly zážitky k dojmu, že on sám by ve skutečném konfliktu neobstál. Přesto přežít, a dokonce aktivně pracovat v týlu nepřítele lze. Nejen krátkou dobu.
Ikonou individuálního boje a hlavně absolutní nezdolnosti bojového ducha je japonský vojín Hiró Onoda. Ten byl vysazen v roce 1944 na filipínském ostrově Lubang v Jihočínském moři. Zde prováděl diverzní akce a úspěšně unikal speciálním oddílům filipínské armády plných třicet let! Vzdal se až poté, co za ním na ostrov přivezli jeho bývalého nadřízeného důstojníka císařské armády, který mu dal přímý ústní rozkaz k přerušení záškodnických operací. Po návratu domů byl uvítán jako hrdina a lékaři shledán fyzicky i duševně ve vynikající kondici. Jeho puška, náboje a meč byly dokonce i po třicetileté misi v džungli v bojeschopném stavu.

Nezletilí mají smůlu
Airsoftové modely lze prodat pouze osobě starší 18 let. Podle zákonů České republiky jsou zařazeny jako plynové zbraně kategorie D a určeny převážně pro terčovou střelbu, a to v místech, kde je to bezpečné a kde nemůže dojít k nežádoucímu poranění osob nebo k poškození cizího majetku. Doporučuje se používat ochranné pomůcky, zejména zraku.
www.airsoftguns.cz

Snímky archiv HN: Oslava výročí bitvy v Praze-Štěrboholích, kde se 6. května 1757 střetla rakouská a pruská armáda (1). K 65. výročí vylodění spojenců v Normandii vypravil plzeňský Military Car Club skoro třicítku historických vozidel US Army z druhé světové války a víc než stovku členů klubu v historických uniformách (2). Bunkr Hanička najdete asi 5 km od Rokytnice v Orlických horách (3, 4). Airsoftové bitvy jsou velice realistické, střílí se však malými plastovými kuličkami (5, 6). Odznaky, prýmky, vyznamenání – poklady detektorářů (8). Hodnotné artefakty naleznou sběratelé militarií občas i v army shopech (9). Na akcích, jako je přehlídka veteránů z druhé světové války, se jimi potom chlubí světu (10). Vojáci Aktivních záloh jsou cvičeni nejen pro případ napadení státu, ale i pro nasazení při přírodních katastrofách (11).