Kam na houby

Není to jedno, kdy do kterého lesa či parku na houby vyrazíme. Obecně platí, že nejdřív se půda prohřívá (a tedy narůstá podhoubí ) v lesích listnatých, pak ve smíšených a až nakonec v jehličnatých. Záleží také na zápoji stromů neboli vzájemném dotyku a prolínání větví – v hustých lesích to samozřejmě trvá déle. Pokud chodíme v kopcovitém terénu, je vždy lepší volit trasu do kopce, z kopce toho vidíme polovinu. Také je jasné, že po slunci vidíme jinak než proti němu.
Hodně záleží i na horninovém podkladu. Pár příkladů: Před lety našel kolega na Šumavě okolo jedné cesty několik set metrů dlouhý pás, na kterém houfně rostla původem karpatská houba rosolovec červený. Jenomže teorie hlásá, že tato houba vyžaduje vápencový podklad, a tady skutečně vápenec nebyl. Při dalším pátrání se ovšem zjistilo, že cesta byla v poslední době vápencem vyztužena.
Už několik let nám také lidé do plzeňské poradny nosí pečárku Bernardovu, což je houba slanomilná. V tomto případě je vysvětlení nasnadě – vždycky roste poblíž v zimě solených silnic. A třeba vzácný a chráněný klouzek žlutavý sotva najdete jinde než na některém rašeliništi.

Kdy na ně vyrazit
Jsou houby (a je jich vlastně většina) rostoucí jen v určité roční době. Smrže na podzim snad u nás ještě nikdo nikdy nenašel – jsou to (druhů je víc, jedlé jsou všechny) typické houby první části jara.
V posledních letech, kdy se v zahradách a sadech půda mulčuje štěpky, bývá někdy zahradník překvapen, že mu na nich tyhle houby vyrostly. Radost trvá zpravidla jen jeden rok. Smrže mají malou konkurenční schopnost, a proto v boji o místo lehko podlehnou jiným, třeba mikroskopickým houbám.
Jindy nás o době růstu spolehlivě informuje české jméno houby – známe třeba šťavnatku březnovku nebo čirůvku májovku. I když zase absolutně to neplatí. V posledních sezonách se májovka několikrát objevila i na podzim a naopak typická podzimní houba – čirůvka fialová – jak se říká, nasazuje část plodnic už na jaře.
Roztodivné změny počasí, kterých jsme ve stále větší míře svědky, zejména celkové oteplování, vedou také k tomu, že jasně podzimní druhy rostou už koncem jara. Letos v červnu jsme tak zaznamenali nejen občasný výskyt čirůvky zemní, ale také hojné trsy stročků trubkovitých – houby žádané kromě jiného do správného kuby.

Na houby v zimě
Několik málo druhů roste celoročně. Nepatří k nim jen víceleté „choroše", které se každoročně rozrůstají o vrstvičku, ale například i vyhledávaná chřupavá houba přidávaná do tzv. čínských jídel – boltcovitka ucho Jidášovo.
Tu skutečně můžeme najít celý rok hlavně na starých keřích černého bezu. Tahle nejčastěji černá či tmavohnědá (jsou i světlé formy) houba ovšem může být značně seschlá, takže vůbec nepřipomíná tvarem lidské ucho. Nicméně v troše vody během několika minut rychle „oživne".
Často se také sbírá penízovka sametonohá lidově zvaná vánoční houba, protože na listnatých stromech a pařezech skutečně roste především ve vánočním období. Chce to jenom mít „svůj strom" a přijít tam dřív než konkurence.
Zlé jazyky dokonce tvrdí, že někteří na ni chodí se skládacím žebříkem; občas totiž roste na stromě dost vysoko. I jiná velmi kvalitní houba hlavně borovin – šťavnatka pomrazka – jak už její jméno říká, vyžaduje pro nasazení plodnic první mrazíky.

Teorie „vln"
Leccos nasvědčuje tomu, že různé druhy hub mají řadu let trvající období hojného výskytu, které je ale posléze vystřídáno roky s vysokým úbytkem jejich plodnic. V posledních letech se do lesů vracejí například „bílé hřiby" (smrkový, borový, dubový), a leckde můžeme dokonce říkat, že na lišky se chodí s hráběmi.
Teorie vln je ale jen domněnkou. Ve výše uvedeném případě za období výskytu a úbytku hub může spíš odsíření komínů továren, protože kyselá půda těmhle druhům skutečně nesvědčí. Ostatně uvidíme, jestli začne ubývat suchohřibu hnědého, který naopak kyselý podklad miluje. Koneckonců příroda přece zná případy přemnožení určitého druhu – patrné je to občas hlavně u některých živočichů – a pokud jí dáme my lidé pokoj, sama si zjedná potřebnou rovnováhu.

Vetřelci útočí
I druhová skladba hub se časem mění. Na plzeňských trzích kdysi prodávaný stročkovec kyjovitý už sotva v okolí města najdete. Ale nejde jen o změnu přírodního prostředí. Podobně jako se v posledních desetiletích právě ze západních Čech šíří kdysi zde cizokrajný bolševník obecný, i říše hub zná cizokrajné vetřelce.
V posledních letech k nim patří zejména květnatec Archerův – houba, která se z „vajíčka" rozvine do 6 až 10 červených laloků jako hvězda, ovšem o průměru okolo 10 cm. Na lalocích časem vznikají nazelenalá ložiska odporně páchnoucího slizu, kterým houba láká hmyz a zajišťuje si tak roznášení spór po okolí.
Tuhle houbu byste před sto lety v celé Evropě nenašli. Objevila se někdy ve třicátých letech minulého století v okolí Marseille. Spóry sem byly patrně zavlečeny lodní dodávkou australské vlny. Postupně se odtud rozšířila, na Plzeňsku jsme ji zaznamenali poprvé asi před třiceti lety. Dřív patřila ke vzácným nálezům, dnes máme už jen z katastru města Plzně několik ověřených nálezů. U nás nemá konkurenci, a tak se jí daří, šíří se dál na východ. Škoda jen, že jedlá opravdu není.

Přibývá jedovatých?
Občas se hlavně v atlasech zahraniční provenience můžeme dočíst, že ta či ona houba dosud považovaná za jedlou není zase tak docela nevinná. Je ovšem vždy otázka, nakolik to skutečně bylo třeba chemickým rozborem dokázáno. Jestli byla houba vůbec přesně určena, nebo jestli nešlo o kontaminaci práškováním lesa. Nicméně i taková varování nelze jen tak házet za hlavu.
U jedné houby třeba už řadu let bezpečně víme, že s její jedlostí se musíme rozloučit. Je to kdysi oblíbená čechratka podvinutá, hojně nakládaná třeba do octového nálevu nebo užívaná jako „gulášová houba". I dnes řada lidí uvádí, že ji konzumují bez jakýchkoli následků – a mají pravdu.
Její záludnost totiž spočívá v tom, že se stává nebezpečnou teprve dlouhodobou, mnohaletou konzumací, a to ještě zřejmě u každého v jiné míře. Plodnice totiž obsahují jedovatou látku, která se nevyměšuje z těla, ale kumuluje se, a když „hrneček přeteče", vyvolá alergii ledvin, která může vést až k jejich kolapsu. Sám jsem dříve tuto houbu nejednou jedl – ale co to vím, už mne to ani nenapadne.

Mohu si je pěstovat?
Leckdo přestárlé klobouky hřibů rozkrájí a rozsype po zahradě (případně je den dva máčí ve vodě v konvi a pak vylije) v naději, že mu tam porostou. Nic proti tomu – může se to i podařit. Houby mají totiž v každé plodnici miliony spór, jejichž klíčením vzniká podhoubí.
Pro vznik podhoubí schopného nasadit plodnice se ale musí setkat a splynout dvě opačně pohlavně laděné spóry a ještě jedna podmínka je zcela zásadní: prostředí, do něhož houby „zaséváte", musí být stejné jako v přírodě.
To znamená tytéž stromy (u některých hub i přibližně stejně staré), keře, rostlinný pokryv. Vždyť i ty druhy, které se nabízejí k pěstování, se vždycky prodávají s uvedeným substrátem nebo je alespoň výslovně uvedeno, co ten který druh vyžaduje. A pokud jsou nabízeny sazenice stromků už s inokulovaným (naočkovaným) podhoubím, dodavatel vždy vyžaduje dost podrobné informace o prostředí, do kterého bude stromek vysazen, někdy včetně vzorku půdy, aby mohl alespoň trochu garantovat nadějnost takového pokusu. Kdyby bylo pěstování hub tak lehké, tak bychom přece už dávno pěstovali hříbky na balkonech.

Kde tedy rostou
I když už toho víme o houbách poměrně dost, stále zbývá spousta záhad. Jeden velice solidně založený několikaletý výzkum okolností, kdy houby v určitém typu terénu nasazují plodnice (a zkoumalo se opravdu poctivě vše možné), končil konstatováním autorky: ony si ty houby stejně dělají co chtějí!
Ostatně není třeba zabíhat do vysoké vědy. Nedávno mi jeden velice znalý a zkušený houbař hlásil: „Jdu na jednu stranu od obce – a čistím houby až do půlnoci. Jdu na druhou stranu, lesy jsou tam podobné, i deště poměrně stejně, a skoro si neškrtnu!"
Jinak řečeno: uvést nějaké místo, kde vždycky a zaručeně najdete houby, není možné. Na druhou stranu ale platí, že pomalu každá víska, natož větší městečka či města mají svá „vyhlášená" naleziště. Samozřejmě jen tehdy, „když rostou".
Návod, kam se máte zítra vypravit, skutečně nikdo zodpovědně dát nemůže. Co ale můžeme uvést, je dílčí, velmi stručná charakteristika několika málo našich oblastí z hlediska možného výskytu hub.

Plzeňsko
Lesy v okolí Plzně, hlavně na sever, jsou převážně boroviny na písčitém podkladu. Snad nejčastěji sbíranou houbou je tu klouzek, někdy také hřib – tady se mykologové pořád nedokázali zcela shodnout – strakoš, lidově máselka, podborovák či kačenka.
V posledních letech se právě v těchto lesích znovu objevuje dřív mizející ryzec syrovinka nebo lošák jelení. Naopak klouzek žlutavý, kdysi z katastru města poprvé pro tehdejší Československou republiku doloženě nalezený a popsaný, už tady desítky let nenajdete.
O tom, že se i okolí Plzně otepluje, svědčí v posledních letech doložené lokality hřibu královského (předtím zde nebyl znám) nebo už nejméně dvanáct doložených lokalit výskytu teplomilné houby kačenky české, která zde také prakticky nebyla známa.
Plzeň má tu výhodu, že ať vystoupíte na kterékoli konečné zastávce městské dopravy, vždy je nedaleko les nebo alespoň rozsáhlejší park, takže nemusíte jezdit až na vyhlášené lokality.

Vyhlášená místa
Okolí Stříbra, Manětína, Šťáhlav, přírodní park Buková hora-Chýlava u Nepomuka

Šumava
Horské pásmo Šumavy má jednu nevýhodu: houbařská sezona je zde mnohem kratší než jinde. A to se ještě musíte „trefit". Pak to ale stojí za to. Z hřibovitých hub stojí za zmínku silně modrající (za syrova jedovatý) hřib kovář či neméně častý (ovšem jedovatý) hřib kříšť, kterému lidé chybně říkají „satan" podobně jako hřibu žlučníku.
Svéráz šumavských hvozdů z mykologického hlediska zdobí výskyt některých tzv. endemitů, tj. hub nalezených a podle dosavadních znalostí vyskytujících se pouze na Šumavě. K nim zřejmě patří akademikem Pilátem popsaný hřib šumavský či některé druhy nalézané jen v šumavské Mekkce českých mykologů, v pralesu na Boubíně.
Každopádně platí: když na Šumavě rostou, tak prakticky všude. Ale pozor! Šumava má velmi mnoho chráněných území, kde se houby sbírat nesmí.

Vyhlášená místa
Lesy mezi Vimperkem a Horskou Kvildou

Jižní Čechy
Na jihu Čech najdete nejrůznější biotopy příhodné pro růst celé škály druhů hub. V borových lesích nemusíte sbírat pouze hřib borový. Ten se objevuje už na začátku houbařské sezony a vyskytuje se až do podzimu. Z běžných druhů hub můžete v létě na jihu Čech sbírat pestrobarevné holubinky (jahodovou, odbarvenou nebo ametystovou), oblíbené lišky, hřiby strakoše či kotrče. Na podzim jsou pro borové písčité lesy typické čirůvky zelánky a havelky, do zámrazu zde rostou šťavnatky pomrazky.
Kromě těchto hub, které se vyskytují pouze v borových nebo smíšených lesích, kde je přítomná borovice, tu najdete i druhy, jež rostou naopak všude – příkladem je muchomůrka růžovka neboli masák. Objevíte ji v lesích všech typů, na hrázkách i v parcích.
Někdy vám při určování hub pomůže také znalost podloží. Jestliže najdete krásně vybarvené hřiby s bledou šedoolivovou hlavou, červenými rourkami a načervenalým třeněm, pak jste na vápencovém vrchu u Českého Krumlova nebo u Strakonic a sbíráte jedovaté satany. Je-li barva klobouku hnědá a nacházíte se v kyselých lesích se žulovým podkladem nebo na rašelinách, pak jste našli hřiby kováře a po dostatečném uvaření je můžete sníst. Houba obsahuje slabě jedovaté látky, které se ničí varem.

Vyhlášená místa
Třeboňsko: Stříbřec, lesy v okolí Klece u Lomnice nad Lužnicí, Chlum u Třeboně
Písecko: Písecké hory, okolí Dobešic, lesní celek Hůrky
Českokrumlovsko: Kaplicko, okolí Rožmitálu na Šumavě, Slavkov mezi Hořicemi na Šumavě a Větřním
Strakonicko: Kraselov, Strašice, Hoštice a Nahořany u Volyně, Pivkovice

Královéhradecko a Pardubicko
Lesy Královéhradecka jsou typické svým prvohorním a druhohorním dědictvím. Díky tomu není v půdním podloží nouze o písek, takže schopnost zadržovat vodu (která je tolik důležitá pro tvorbu plodnic hub) je mnohem nižší než v jiných krajích.
Druhové složení hub je ale na Královéhradecku i navzdory ne příliš houbařsky ideálním podmínkám rozmanité. Královéhradecký mykoherbář Muzea východních Čech se může pochlubit řadou raritních vzácných hub (zákonem chráněný hřib Fechtnerův, dál například hřib skvrnitý, hřib medotrpký, ryzec lososový, rosolovec červený atd.).
Jelikož houby rostou v letošním létě v lesích u Hradce Králové spíš průměrně až podprůměrně, musí se houbař, který chce nasbírat opravdu plný košík, připravit na to, že jeho tichý lov se může protáhnout na 10 i 15 km chůze po lese. Nicméně houbařský vytrvalec pak bude po zásluze odměněn třeba nádhernou srostlicí kozáků dubových.
Z těch nejběžnějších a pro houbaře nejvděčnějších hub uvádíme osm druhů, které v tuto dobu s největší pravděpodobností můžete najít: holubinka namodralá, holubinka mandlová, suchohřib plstnatý, suchohřib hnědý, kozák habrový, kozák dubový, hřib smrkový a hřib dubový.

Vyhlášená místa
Les mezi Hradcem Králové, Borohrádkem a Třebechovicemi pod Orebem, Železné hory

Jižní Morava
Mykoflóra hub na jižní Moravě je v mnohém odlišná od ostatních oblastí Česka. Je to dáno její krajinářskou, klimatickou a biotopovou pestrostí. Výrazným prvkem jsou tady zejména druhy teplomilných, především dubových a dubohabrových lesů (např. okolí Brna, Břeclavsko, Znojemsko), lužních lesů (oblasti pod Pálavou a na soutoku Moravy a Dyje) a nelesních stanovišť, a to jak teplých a suchých (např. Pálava), tak i ostatních travnatých (např. Bílé Karpaty).
V teplomilných lesních porostech můžete nalézt, kromě známých a široce sbíraných hřibovitých hub, jako je hřib dubový, také některé druhy tzv. barevných hřibů, jimž se po rozkrojení zbarvuje dužnina. Asi nejznámějším z nich je jedovatý hřib satan a některé příbuzné druhy, jako třeba slabě jedovatý hřib nachový. Dále zde najdete po důkladném uvaření jedlý, avšak vzácný hřib Quéletův, jedlý hřib pružný, výborný jedlý, ale velmi vzácný suchohřib moravský a další.
Unikátními stanovišti jsou na jižní Moravě lužní lesy. Nepatří sice mezi vyhledávané houbařské oblasti (např. hřibovitých hub zde roste, snad s výjimkou kozáka habrového, málo), na své si v nich zato přijdou milovníci hlív. Vyhledávaná je zde jedlá hlíva nálevkovitá, tzv. kladnička. Na loukách Bílých Karpat, pověstných svými orchidejemi, naleznete množství vzácných hub. Mezi nimi jsou asi nejkrásnější, ale nejedlé nebo jedovaté voskovky.

Vyhlášená místa
Svahy u Dyje na Znojemsku, kohoutovické a bystrcké lesy na okraji Brna, na podzim lesy na okraji Českomoravské vrchoviny.

Beskydy
Rozsáhlé lesní komplexy Beskyd představují vhodná stanoviště především pro růst hub, které vyžadují kyselejší půdy. K nejsbíranějším druhům hřibů, které v Beskydech nyní rostou opravdu hodně, jsou tzv. praváky neboli bílé hřiby – hřiby smrkové. Ty najdete prakticky všude, v kulturních smrčinách i v listnatých lesích pod duby a buky.
Dalšími oblíbenými hřiby jsou modráky – hřib kovář a koloděj, jejichž dužina se po rozříznutí barví na vzduchu do modra. Hřib kovář roste hojně v podhorských i horských polohách, zejména pod smrky a jedlemi. Hřiba koloděje najdete naopak v nižších polohách, protože je teplomilnější. Hojně se tu sbírají také kozáky, především kozák březový a habrový, nebo takzvané masáky – muchomůrky růžovky.
Ve zdejších lesích se dnes objevuje ovšem i obrovské množství jedovatých muchomůrek zelených a tygrovaných. Ze vzácných druhů roste v Beskydech kupříkladu hřib horský, hřib Moserův nebo hřib přívěskatý.

Vyhlášená místa
Frýdlantsko (okolí Ostravice, Starých Hamrů, Čeladné, Lysé hory), Příborsko (okolí rybníka Borovce)

Houbařské historky
Mykologická špionáž
V totalitních dobách přijel do Československa americký mykolog specialista na pečárky a přivezl i manželku. Oba byli přiděleni příslušnému mykologovi a jelo se do lesů na Křivoklátu. Američanova manželka se v lese ztratila, ale oba věděli, co mají dělat. Paní sešla k nejbližší silnici a čekala. Protože tenkrát ještě nebyly mobily, pán si vyžádal směr k nejbližšímu telefonu, zavolal na americkou ambasádu, odtud vyjely dva džípy, projely těch pár silniček a paní vyzvedly. Za dva dny vyšlo v úvodníku tehdejšího Rudého práva, že pod rouškou mykologie probíhá americká špionáž v lesích na Křivoklátu. Naše armáda tam totiž měla nějaký sklad.

Vzorek na houby
Začínající amatérští mykologové na jedné z prvních exkurzí přemýšleli, jak získat někoho ze znalců pro spolupráci. O jednom z nich bylo známo, že je světovou špičkou hlavně na tzv. diskomycety. Snažili se tedy nějaký ten diskomycet najít a mysleli, že našli. I nesou nález vědátorovi. Ten chvíli zkoumal a pak pravil: „Pánové, to je nejspíš vraní exkrement." Ale spolupracoval pak s nimi řadu let.

Proč rostou houby pod stromy
Houby, jak známo, nemají zelené barvivo, a tudíž nejsou schopny fotosynteticky vytvářet své tělo. Musí se (stejně jako bakterie) živit nikoli tvorbou organické hmoty, ale naopak jejím rozkladem na neorganický materiál. Houby tedy napadají živá i mrtvá těla rostlin, živočichů, někdy i jiných hub – a také člověka. Činí tak jako parazité (na živých tělech) nebo saprofyté (na mrtvých organismech). Mnohé houby, rozkládající třeba odumřelé jehličí nebo spadlé listí, „vynalezly" ještě jiný způsob výživy. Jejich podhoubí obaluje vlásečnicové konce kořenů stromů nebo i proniká dovnitř, čímž zajišťují pro sebe i pro strom výhodnou výměnu potřebných látek. Tomuto jevu se říká mykorrhiza. Dnes se má dokonce za to, že každá rostlina (s výjimkou vodních) ke svému optimálnímu růstu nějakou tu houbu potřebuje. I když to může být houba natolik nepatrná, že praktického houbaře skutečně nikdy zajímat nebude.

Nebojte se
Následující houby jsou jedlé, ačkoliv byste to o mnohých neřekli.
Lošák jelení
Houba se vztyčenými tmavohnědými šupi-nami na špinavě bílém klobouku. Vyskytuje se v původních lesích a ve starých borových a smrkových výsadbách. Hodí se do houbových polévek, omáček a gulášů.

Pstřeň dubový
„Biftek chudých" vypadá na hostitelském stromě zprvu jako jasně červený nos klauna. Roste hlavně na dubech, ale i kaštanovníku, včetně padlých kmenů nebo klád. Je vhodné jej jíst mladý a čerstvý.

Choroš šupinatý
Jedlá, v mládí chutná houba s výrazně okurkově moučnou chutí roste obvykle nízko na stojících listnatých stromech v lesích, parcích a zahradách, někdy na padlých kmenech. Hodí se do polévek nebo houbových gulášů, starší je příliš kožovitý.

Sluka svraskalá
Výrazná chutná houba s šedo- až okrově žlutým kloboukem a bílým prstenem na třeni roste v jehličnatých lesích, někdy i blízko buků. V kuchyni ji upotřebíte ve všech úpravách, lze ji také sušit.

Čirůvka zelánka
Podzimní chutná houba se zeleno- až světle žlutohnědým kloboukem a žlutými lupeny. Roste pod jehličnany, hlavně borovicemi, ale i listnáči, například buky. Hodí se k jídlu ve všech úpravách.

Mísenka oranžová
Výrazná, obvykle jasně oranžová houba připomíná kus pomerančové slupky. Roste ve skupinách na holé zemi nebo v trávě, dává přednost prašným nebo štěrkovým cestám. V kuchyni se využívá jako přízdoba nebo součást salátů.

Bezpečné sbírání hub
Rozumné houbaření houbám neškodí. Plodnice hub (což jsou části těla houby, které sbíráme) slouží houbám k rozmnožování. Proto vlastní tělo houby při opatrném utržení nepoškodíme. Co však houbám velmi škodí, je sešlapávání, případně rozhrabávání povrchu půdy. To skutečně může růst hub zastavit nebo alespoň výrazně přibrzdit. Doporučení pro pobyt člověka v přírodě by se dalo shrnout následovně: Chovejte se v lese jako doma – tam také nekopete do nábytku, neházíte papíry pod postel a nezametáte odpadky pod koberec.

Foto Shutterstock: Hřib smrkový (2). Není ostuda si do lesa vzít atlas (3). Určitě si pak nespletete třeba jedovatou muchomůrku tygrovanou (4) s chutnou muchomůrkou růžovkou, která jí je podobná. Ne vždy musíme na houby do lesa (5, foto: Bloomberg). Hřib kovář (6). Holubinka citlivá (7). Kozák březový (8).