Napříč Uzbekistánem

Na území dnešního Uzbekistánu zanechala výrazné stopy perská kultura, která zemi dominovala do říjnové revoluce. Procházela tudy hedvábná stezka, jež přinášela prosperitu. Na její trase tak mohla vzniknout výstavní města jako Buchara nebo Samarkand s krásnými perskými mešitami, budovami přilehlých náboženských škol (madras) nebo architektonicky dokonalých hrobek slavných panovníků, zejména z rodu Amira Timura, zakladatele jednotné říše. Hodně těchto památek najdete ve slušném stavu, což je celkem překvapivé vzhledem k tomu, že Sovětský svaz symbolům někdejšího významu, navíc spjatým s náboženstvím, zrovna nepřál. Na jih sovětské Střední Asie se ale jezdily dívat delegace z celého socialistického tábora, a bylo tedy záhodno se pochlubit péčí o památky.
Dnes tu ale na žádné početné turistické výpravy nenarazíte, spíše se na nejznámějších místech, jako je Buchara, na jaře a na podzim sporadicky setkáte s několika málo převážně francouzskými zájezdy.

Bída venkova
Procházet se pod mohutnými a krásnými klenbami středověkých mešit je ovšem jedna věc, každodenní uzbecká realita zvláště na venkově věc druhá. Pohled z okna vlaku projíždějícího napříč zemí nabízí monotónní výjevy. Na vesnicích bydlí většina Uzbeků v prostých domech z nepálené hlíny, střechy jsou z vlnitých plechů, někdy z několika vrstev jakýchsi rezavých plechových tabulí. To možná nikoho příliš nepřekvapí, podobné kontrasty ke kráse a výstavnosti slavných perských mešit spatříte i jinde na světě. Co však spatříte snad jen v zemích vzniklých po rozpadu Sovětského svazu, jsou skutečně jedinečné podívané na zbytky rovněž monumentálních továren, kolchozů a jiných, dnes už částečně rozebraných a hlavně neuvěřitelně rezavých monster. Určitě by stálo za to nějaké takové torzo více prozkoumat a zdokumentovat, podobně jako to dělají archeologové u staveb dochovaných z dob kdysi mocných říší. K těmto svědkům minulosti se ale lze jenom obtížně dostat - silnice v Uzbekistánu zdaleka nevedou tam, kam koleje, tedy pokud je řeč o silnicích alespoň částečně umožňujících dopravu autem. Už z toho důvodu se vyplatí cestovat v Uzbekistánu vlakem.

Pohodlí na železnici
Železnice je v Uzbekistánu podobně jako v celém někdejším Sovětském svazu fenomén, který si zaslouží zvláštní pozornost. Už proto, že by tady člověk spíš čekal stále zpožděné zastarávající vlaky. Skutečnost je ale příjemným překvapením. Pendolina tu samozřejmě nejezdí, ale pokud vám stačí běžné vagony podobné těm našim, používaným mimo expresní spoje, budete spokojeni. V těch uzbeckých je navíc během jízdy stále k dispozici horká voda ze samovaru, takže cestující si mohou sami uvařit čaj, v lepších vlacích je dokonce možné koupit si třeba colu, a to v přepočtu za pětikorunu. Přirážky téměř neexistují. Vlaky jezdí naprosto přesně, stojí pětkrát až desetkrát méně než u nás a v porovnání s poloterénní jízdou po nekvalitních silnicích v přeplněném autobusu představují naprostý komfort. Železniční doprava vděčí za svou úroveň faktu, že v zemi bylo málo automobilů, tudíž železnice tvořila páteř socialistického hospodářství. Bez ní by nic nefungovalo. Od těch dob se ostatně mnoho nezměnilo, aut je sice čím dál víc, ale i tak tu většina lidí jezdí žigulíky, moskviči, volhami. Pouze v relativně bohatém Taškentu už má převahu nové Daewoo.
I železniční doprava ovšem žije ještě z výdobytků socialismu. Kdybychom ve vlaku pořídili fotku před dvaceti lety, těžko by byl oproti dnešku poznat rozdíl. Díky umělé zaměstnanosti všude stojí neuvěřitelný počet nejrůznějších kontrolorů, pomocníků a dalšího personálu v uniformách, a samozřejmě milicionářů. Na druhou stranu si ale můžete být jisti, že ve vlaku bude bezpečno a dozvíte se vše potřebné, protože Uzbekové jsou obvykle velmi vstřícní a s cizinci se dávají rychle do řeči. Tedy, pokud umíte rusky, jinak zde kromě uzbečtiny nikdo nehovoří.

Stále oblíbené hedvábí
Ačkoliv po hedvábné stezce už dávno karavany neputují, na východě země se hedvábí dodnes pěstuje a zpracovává, což platí zejména pro oblast Ferghana. Vláda výrobu hedvábí podporuje, chovat larvy bource morušového může každý, stát je lidem prodává a také vykupuje. Podle několika rozpačitých odpovědí drobných provozovatelů ale toto řemeslo převratné sumy nevynáší.
Továrny, v jakých se dnes hedvábí tká, novými technologiemi právě nehýří. Kolovraty i stavy jsou dřevěné, jen mandl je o něco modernější, asi těsně poválečný. A spousta ruční práce, což by nebylo třeba v Evropě vůbec myslitelné. Dá se ale očekávat, že během příštích let bude tento způsob výroby mizet a uvolňovat místo automatickým linkám.
Údolí Ferghany mělo v rámci země vždy zvláštní postavení. Dříve tomu tak bylo právě pro ekonomickou soběstačnost této oblasti, danou příznivými podmínkami na okraji podhůří Tchienan-šanu, kde lze pěstovat moruše i ceněnou bavlnu. V této oblasti se také dodnes lidé od jiných odlišují výrazně jiným dialektem i oblečením, a to navzdory několika desítkám let trvající tendenci všechno sjednocovat a centrálně plánovat.

Nechte se vyfotit
Uzbekové jsou potomci středoasijských pasteveckých kmenů, jejichž národnostní složení bylo vždy poměrně pestré. Mezi Uzbeky se navíc postupně zamíchaly různé národnosti - Tataři, Afghánci, Íránci, ale i Japonci, Korejci nebo Indové. Svou stopu zde zanechali pochopitelně Rusové. Mnozí z dnešních Uzbeků jsou potomci smíšených manželství.
Jakkoliv však může být národnostní směsice nejednotná, všichni nakonec působí stejně, tedy mile, vstřícně a v každém případě se zájmem o lidi z jiné země.
Podobně jako v jiných částech světa i v Uzbekistánu platí, že čím obyčejnější lidé, tím jsou vstřícnější a pohostinnější. Hlavně děti jsou neuvěřitelně bezprostřední a komunikativní, a protože si nestihly zvyknout na turisty a žebrání, jsou příjemnou společností kamkoliv půjdete.
Zatím se tu dokonce udržel také jev, který jinde už téměř vymizel, a to je vstřícnost k focení. Snad ani jednou se nestalo, že by někdo něco namítal, když proti němu směřoval objektiv fotoaparátu. Zdejší lidé se fotí rádi, sami fotoaparáty nikdy neměli a teprve teď objevují vymoženost vsazenou do mobilního telefonu. Takže se vám může docela často stát, že se budete s někým fotit navzájem. Je tedy i na vás, abyste prokázali určitou míru tolerance.

Léta nikoho
Vývoj v posledních osmnácti letech se v Uzbekistánu nijak nelišil od ostatních středoasijských postsovětských zemí. Po pádu socialistického systému nastala léta nikoho, jakási džungle, ovšem mnohonásobně nevázanější, než byla devadesátá léta v České republice. Na dobu Sovětského svazu proto někteří vzpomínají jako na období bohatství a jistoty.
Lidé v této zatím málo známé zemi v srdci střední Asie mají před sebou nelehké období už jen díky své geografické i politické izolovanosti. Lepší časy přicházejí jen velmi pomalu. Hodně Uzbeků proto začíná odcházet ze země za prací buď do Ruska nebo ještě dále na západ.

Jak na to
Do Uzbekistánu je potřeba vízum, o které cestující žádají na uzbeckém velvyslanectví ve Vídni nebo v Berlíně, případně v Moskvě. Uzbekistán nemá v ČR zastoupení. K získání turistického víza je potřeba mimo jiné zvoucí dopis, který musí potvrdit imigrační oddělení Ministerstva vnitra Uzbekistánu. Letecky se dá dostat do hlavního města Taškentu přímým spojem z Prahy (např. Turkish Airlines, Aeroflot). V každém větším městě je možné najít ubytování v hotelích, penzionech i na privátech. Cena jednolůžkového hotelového pokoje je průměrně 50 USD za noc, za dvoulůžkový pokoj dáte 80 dolarů. Ubytování v taškentských hotelích na www.taskhent-hotels.com, nabídka cenově výhodného ubytování na www.cheaperthanhotels.com/Uzbekistan. Pobyt na privátu většinou znamená levnou a kvalitní stravu.

Snímky autor: Perské památky najdete v Uzbekistánu v překvapivě slušném stavu. Přesto se zde s turistickými výpravami setkáte jen výjimečně. (1-3). Kromě tradičních irožků jedí Uzbekové často tzv. plov, tedy rýži s kusy skopového, mrkví a cibulí. (4) Nákupy vyjdou v Uzbekistánu velice levně, oceňovanou měnou je americký dolar, euro má nevýhodný kurs. (5)