Neodolatelný kýč na Újezdě

Každá cesta po Balkáně je hodně barevná, trochu ušmudlaná a maličko kýčovitá. Stejně jako většina restaurací v zemích tohoto poloostrova. Pečené papriky tu vábí tou nejsytější červenou a mleté maso se škvaří na železných plátech, do nichž jsou zažrané letité nánosy tuku. Výzdobu tvoří nabírané závěsy výrazných vzorů, desítky serepetiček rozprostřených po výklencích či parapetech a rustikální obrázky.
Bosenská restaurace Luka Lu na pražském Újezdě má sice čistý sporák, jinak ale definici balkánského podniku naplňuje dokonale. Svérázný interiér dělí návštěvníky na ty, kteří ho považují za roztomilý projev kusturicovského koloritu, a ty, kteří se sem kvůli němu nikdy nevrátí.
„Ty tam musíš znova?“ ujišťoval se s litujícím výrazem kamarád, který se mnou vyrazil na první z recenzních návštěv Luka Lu. Jídlo mu tady jednoznačně chutnalo, ale „všechny ty věci připevněné na stropě“ (jmenovitě třeba stolek se sochou kočky nebo huňaté pantofle) ho iritovaly natolik, že je nechtěl už nikdy vidět.
Naopak při dalším obědě jsem s pobavením sledovala jiného dospělého mužského, jak zaujatě zkouší, zda fungují veřeje u okna spojujícího dvě přední místnosti restaurace, zkoumá model plachetnice a nakonec se vydává za zvukem papouščího skřehotání až na zimní zahradu.
Ve vzdušné místnosti se skleněnou střechou jsou klece s cvrlikajícími ptáčky hned tři, v jedné se nedávno vylíh-
la mláďata. „Však se podívejte,“ odklopuje číšnice strop miniaturní budky a ukazuje nám holátka.
Stejně vlídně a vstřícně reagují v Luka Lu i na jakýkoliv jiný projev zvědavosti. „Děláme ho z těsta, které je skoro tak řídké jako lívancové,“ vysvětluje obsluha, proč je chleba tak vlhký a vláčný. Atmosféru v Luka Lu asi nejlíp vystihuje slovo pohostinnost. Z číšníků je cítit potěšení nad tím, že můžou hostům doporučit některou ze specialit, a potom se spokojeným úsměvem sledovat, že jim chutná.
Jakmile necháte na talíři několik chapadel chobotničky pečené s bramborami, paprikou a cibulí, starostlivě se vyptávají, jestli bylo všechno v pořádku. Chobotnice patří mezi jídla, na která se do Luka Lu chodí, a pokud můžu soudit, zkazit ho tu neumějí. Maso se peče dost dlouho, aby povolila jeho tuhá konzistence, a zelenina je masitá a plná chuti.
Jídlo tu většinou necháte nedojedené jenom proto, že porce jsou balkánské nejen chutí, ale i velikostí. Pljeskavica je velká přes půl talíře a na hutnosti jí přidává smetanový sýr kajmak, jímž je naplněná. Šťavnatá placka mletého masa tu chutná stejně dobře jako ve vyhlášených bělehradských „pljeskavicárnách“.
Stejně dobrou volbou jako pljeskavice či čevabčiči jsou v Luka Lu lahůdky z jehněčího masa. Kromě hřebínků na víně nabízí menu také starobylou úpravu, při níž se maso dusí s bramborami a jarní zeleninou. Na první pohled nevypadá dvakrát vábně, ale výrazná chuť ovčiny a putování jemných vláken masa po jazyce vytěsní všechny vizuální vjemy.
Jako lehčí oběd můžou v Luka Lu posloužit hutné domácí polévky. Místní specialitou je „begová“ – vývar z masa, zeleniny a výhonků okry – zeleniny, která je jinak typická spíš pro asijskou kuchyni. A v Luka Lu ji umí připravit tak, že nezíská svoji obvyklou, lehce rozhňácanou konzistenci.
Když přeceníte svoje síly a necháte některé z jídel nedojedené, obsluha vám nabídne, jestli si zbytek nechcete odnést v termoboxu. Což je docela dobrý způsob, jak v žaludku ušetřit místo na některý z nekompromisně sladkých dezertů.