Panorama Belianských Tater dodává Ždiaru jedinečný půvab.
Snímek: Zdeněk Micka
Na rozdíl od Tatranské Lomnice a dalších obcí ve Vysokých Tatrách nevznikl Ždiar jako rekreační středisko. Jde o starobylou osadu, která byla založena už během 16. století. Jejími prvními obyvateli byli pastýři a uhlíři valašského a rusínského původu. Dnes vesnice žije převážně z turistického ruchu, přesto si stále uchovává svou svéráznou podobu.
Barevné chaloupky
Chloubou Ždiaru je dobře zachovaná lidová architektura. Pro místní dřevěné domky je charakteristické modré či červené spárování, trámy zdobené bílými ornamenty a barevně malované okenice. Zdálky proto tato stavení připomínají pohádkovou perníkovou chaloupku. Střechu starých obydlí pokrývají štípané dřevěné šindele, materiál kdysi běžně používaný všude na slovenském venkově.
Nejstarší ve Ždiaru postavené příbytky byly pouze jednoposchoďové. Využívaly se obvykle jen sezonně. Šlo vlastně o jednoduché koliby bez oken, jež byly určené dřevařům a pastevcům. Zároveň tyto dřevěnice sloužily i jako maštale na ustájení ovcí. Později začala vznikat větší stavení pro celoroční obývání. Vždy se však jednalo výhradně o dřevěné roubenky. Většina byla postavena tak, aby byl uprostřed uzavřený atriový dvůr. Ten chránil přes noc ovce proti útokům hladových vlků a medvědů.
Pro potřeby cestovního ruchu se začaly některé stavby upravovat už po skončení první světové války. Nejčastěji tak, že byly jedny dveře nahrazeny více vchody, aby se získaly samostatné pokoje pro turisty. K významnějšímu narušení rázu obce došlo ovšem až v polovině minulého století. Pak naštěstí zasáhli památkáři, a tak ve Ždiaru dnes najdete unikátní soubor původních dřevěnic a opravdu jen velmi málo zděných domů. Čtyři nejvzácnější seskupení lidových staveb byla roku 1977 prohlášena za památkovou rezervaci.
Hrdí goralé
Obyvatelé Ždiaru jsou velmi hrdí na své goralské nářečí a tradice. Jejich kulturu utvářely snad všechny karpatské národy. Goralé obývají řadu obcí ve slovensko-polském pohraničí. Nikde se však neuchovaly jejich staré zvyky tak jako ve Ždiaru.
Ještě donedávna se místní obyvatelé každou neděli a přes svátky oblékali do lidového kroje. Ten ovšem ani dnes nechybí žádnému domorodci v šatníku. Vždyť se tu každou chvíli koná nějaká zajímavá folklorní akce. Velkou oblibu si mezi turisty získaly především inscenované goralské svatby a vystoupení vesnického souboru Ždiaran, který prezentuje originální goralské tance, písně a zvyky.
Ždiarský kroj patří k nejpestřejším a nejbohatším na Slovensku. Převládají na něm tři barvy. Základ je bílý jako sníh na vrcholcích okolních hor. Černá symbolizuje zem, která dává chléb, červená pak krev a pot, jež provázejí jeho získávání.
Díky tomu, že vesnicí v minulosti procházely poměrně důležité obchodní i pašerácké stezky, vyvíjel se místní oděv rychleji než jinde. Obyvatelé Ždiaru se mohli snadno seznámit s novými materiály na dotvoření detailů, které časem nápadně odlišily jejich oděv od chudších goralských osad.
Typickou součástí bohatě vyšívaného ženského kroje se tu stal tzv. raňtuch - rovný pruh plátna se zvláštním vzorem. Muže z vesnice bylo také možné snadno rozpoznat, neboť každý nosil kapelušok - černý klobouk ozdobený orlím perem a malými mušličkami, jež až sem přiváželi kupci od Baltského moře. Velmi ceněné jsou výrobky místních lidových řezbářů. Spolu s dalšími exponáty jsou k vidění v malém vesnickém muzeu Ždiarsky dom.
Co říkají legendy
Existují dvě teorie o tom, jak přišla osada ke svému jménu. Podle jedné goralské pověsti mělo první stavení na místě dnešního Ždiaru jediné okno - a to bylo obráceno na stranu, ze které do světnice v noci svítilo jasné světlo jitřenky. Tato jasná hvězda se po goralsku nazývá zor. Goralé věří, že jejich předci dali podle ní jméno i celé nové vesnici, a dodnes ji tak mezi sebou nazývají.
Druhá teorie je méně romantická, ale mnohem pravděpodobnější. Říká, že název souvisí s pálením uhlí, které bylo v minulosti hlavním zaměstnáním prvních usedlíků. Ti nazývali svou obživu "žiarenie“.
Možná však není pravdivá ani jedna verze. Ve starých kronikách totiž vesnice nese nejprve v 18. stol. jméno Ždyar a na počátku 19. stol. pak Žjár. Goralský i oficiální název jsou tak možná jen zkomoleninou dávno zapomenutého jména. Oblast, kde vesnice leží, byla obydlena už od nejstarších dob. Na listině z roku 1282 je nazývána Stragar.
Tatranská jednosměrka
Neopakovatelné kouzlo Ždiaru ještě umocňuje jeho poloha. Přímo nad vesničkou se zvedá jako hradba dvojice nejvyšších vrcholů Belianských Tater: Havran (2152 m) a Ždiarská vidla (2142 m). V zájmu ochrany přírody jsou ovšem tyto impozantní hory turistům trvale nepřístupné.
Belianské Tatry mají odlišnou geologickou stavbu i jiný reliéf než zbytek pohoří. Strmý vápencový hřeben je dlouhý asi 14 kilometrů a devět jeho vrcholů přesahuje výšku 2000 metrů. Jedinou turisticky přístupnou trasou je zeleně značená stezka vedoucí přes Monkovu dolinu a Široké sedlo (1830 m).
Naučný chodník přetíná Belianské Tatry v délce 6 km a dosahuje převýšení 900 metrů. Zpočátku vede pralesem, který má mnohem pestřejší skladbu než monotónní lesy rostoucí na odlišné půdě pod žulovým masívem Vysokých Tater. Přístupný je výhradně během letní turistické sezony, a to pouze jednosměrně, zdola ze Ždiaru.
Poměrně náročná túra je tedy určena jen opravdovým milovníkům hor, neboť neumožňuje nikomu pohodlný nocleh ve Ždiaru po jejím absolvování. Každého čeká namáhavý celodenní pochod až k chatě u Zeleného plesa ve Vysokých Tatrách. Toto chytré opatření má omezit počet návštěvníků a negativní vlivy turistiky na životní prostředí.
Zdeněk Micka
Foto: autor
Jak se tam dostat
Pokud nepojedete vlastním vozem, pak se do Ždiaru dostanete nejsnadněji autobusem z Popradu. Většina spojů končí ve Starém Smokovci, kde je nutné přestoupit. Z Prahy jezdí do Popradu pravidelné přímé autobusové (8.45 h) i vlakové spoje (7 h).
Kdy sem vyrazit? Milovníkům vzácné flóry lze jednoznačně doporučit počátek léta, kdy tu horské svahy pokrývá koberec pestrobarevných květů. Časté deště a mlhy však v tuto dobu příliš nepřejí pěší turistice. Stálé slunečné počasí bývá obvykle v této části Slovenska, stejně jako ve Vysokých Tatrách, v září. V zimě jsou hory pro veřejnost uzavřené.
Kde se ubytovat
Každé druhé stavení ve Ždiaru slouží jako penzion. Ani na přelomu léta a podzimu, kdy zde vrcholí turistická sezona, není problém sehnat přijatelné ubytování. Pokud máte zájem o konkrétní podnik, je lepší si pokoj rezervovat v dostatečném předstihu přes internet nebo po telefonu. Jednosměrná túra přes Belianské Tatry vás ze Ždiaru přivede k turistické chatě u Zeleného plesa, která je jedinou možností ubytování v této části pohoří.
www.zdiar.sk
