Snímek: Richard Grégr
Těžko si dokážeme Petřín představit bez rozhledny, lanové dráhy či bludiště. Milovníci historie jistě připomenou také kostel sv. Vavřince, poutní cesty a spousty soch. O restauraci na Nebozízku, tehdy vinici, kde se šišlavý Václav IV. coby pachole neuměl rozhodnout, zda chce "kachnu, nebo zízek", ani nemluvě. Petřín je vrch mnoha tváří. Prosluněných, byť "emeritních" vinic jak z italského Merana v bývalé Seminářské zahradě, s věžemi kostelů na dohled. Anebo temných lesů a kamenných bludišť v zahradě hrabat Kinských. Vydejme se tedy vzhůru jej blíže poznat, nejlépe z Újezdu!
Podivuhodný osud jednoho plácku
V prodloužení Vítězné ulice od Národního divadla stojí od roku 2002 jedno z nejdiskutovanějších děl poslední doby: Pomník obětem komunismu Olbrama Zoubka a architektů Zdeňka Hölzela a Jana Kerela. Na monumentálním schodišti se sedm bronzových plastik postav jako by postupně vytrácí. Kdysi v těchto místech stávala újezdská kasárna, kde v roce 1834 přišel na svět básník a spisovatel Jan Neruda. Mámě Barboře bylo šestatřicet, tatínek Antonín tady jako vojenský vysloužilec získal trafiku. V roce 1929 (nebo 1932) byla kasárna zbourána, o dva roky později tady postavili básníkovu sochu od Karla Dvořáka. Vydržela do šedesátých let, dnes ji najdete v Národním muzeu. Místo připomíná pomníček a lípa vysazená v roce 1984.
Dnes kamenný Jan Neruda shlíží ze svých milovaných sadů na rodnou Malou Stranu na severní straně lanovky. Sochař Jan Simota a architekt Karel Lapka vytvořili muže starého, životem unaveného. Později se zde uvažovalo o soše prezidenta Masaryka. V den desátého výročí Masarykovy smrti byl proveden výkop za účasti Jana Masaryka i Hany Benešové, vše ale předešel Vítězný únor. K odhalení 28. října 1968 při padesátém výročí vzniku republiky nedošlo, pomník Vincence Makovského šel do stoupy. Dva nazí chlapečci od Karla Dvořáka hrající si v bazénku s rybkou a žábami pak byli osazeni anonymně nedaleko Jana Nerudy. Málokdo tušil, že pomník představuje prezidentovy vnuky Herberta a Leonarda Revilliodovy, narozené 1921 a 1922. Leonard zahynul ve vojenském letounu v roce 1944 a Herbert po těžké nemoci o rok později. Tajemství vyšlo najevo teprve nedávno.
Podivuhodná galerie
Petřín je plný zahrad. Vrtbovská, Lobkovická, Seminářská... Vstupme do poslední z nich. Příznivci Mistra Jana Husa měli kališnický kostel už v roce 1584. Stál vysunutý do svahu, západně od místa dnešního chrámu Panny Marie Vítězné s Pražským Jezulátkem. Rudolf II. 9. července 1609 svým Majestátem zrovnoprávnil církve a luteráni, kteří ho předtím navštěvovali, si mohli postavit vlastní svatostánek. Stál 62 tisíc zlatých rýnských a je pod ním podepsán císařský stavitel Giovanni Mario Filippi. Jenomže do bitvy na Bílé hoře mnoho času nezbývalo. Luteránští kazatelé opouštějí zemi v roce 1622, o dva roky později karmelitáni přebírají kostel. Při přestavbě vznikl i klášter, který vydržel do josefínských reforem.
Nedaleko odtud nad restaurací Nebozízek se v patrovém domku ve stráni usadil malíř s exotickým jménem Reon Argondian. Jan Zahradník ovšem pochází z Vyšehradu a po emigraci strávil roky ve Švýcarsku i třeba v Bretani, kde získal uznání jako malíř. Jeho Magickou jeskyni znají návštěvníci z Mostecké ulice. Dnes svoji galerii, plnou svých obrazů i exotických bůžků, přenesl na Petřín.
Od Máchy k Štefánikovi
Petřín je plný soch. Karel Hynek Mácha na Petříně, to je klasika. Sochaři Josefu Václavu Myslbekovi kritici vyčítají, že socha je monumentální a nevyjadřuje básníkovu osobnost. I tak se záhy po odhalení v roce 1912 stala - zejména na 1. máje - cílem milenců.
Rájem pomníků je právě střed Petřína kolem tratě lanovky. U Hladové zdi pod bludištěm postavil v roce 1896 Josef Fanta památník českého vlastence a mecenáše Vojtěcha Náprstka. V hájku nad vnuky TGM objevíte sochu Ferdinanda Lauba, který s Františkem Ondříčkem a Josefem Slavíkem patřil k našim předním houslovým mistrům a žil v ulici Na Újezdě 37. Jen kousek je to k Vítězslavu Novákovi. Tři metry vysoký bronzový pomník hudebního skladatele a pedagoga vytvořil Jan Kodet a patří k tomu nejlepšímu, co lze na Petříně spatřit. Architekt Josef Gočár ho postavil na nízký sokl z bílého mramoru.
Půl třetího metru vysoká bronzová socha Milana Rastislava Štefánika vítá návštěvníky hvězdárny, která jeho jméno nesla už za první republiky. Původní socha Bohumila Kafky stávala u Bratislavy a byla zničena za druhé světové války. Starý model se podařilo objevit v depozitáři Národní galerie na hradě Pecka a odlít kopii. Slavnostní odhalení se konalo v srpnu 1994.
Jaroslav Vrchlický je od roku 1960 poněkud "detašovaně" v horní části Lobkovické zahrady. Stráň nad sochou se dvěma tajemnými kamennými věžemi většina návštěvníků nechává nepovšimnutou. Lobkovicové tady měli kdysi medvědárium. Kulatý bazén s vysokými stěnami najdete vlevo od věží.
U vstupu do zahrady Kinských stávala bronzová Čtrnáctiletá z roku 1928 sochaře Karla Dvořáka. Nejprve ji poškodil opilec, později někdo ukradl, až se nakonec objevila ve starožitnictví. Nyní je v depozitáři Muzea hlavního města Prahy a na původní místo možná přijde kopie. Vodník a Rusalka Viléma Amorta z roku 1899 stávaly u jezírka, žel byly z bronzu... Nenašli jsme ani Amortovu Touhu či sousoší Rozum a cit Ladislava Šalouna z roku 1934.
Vozy petřínské lanovky mají kapacitu 100 osob a elektrický pohon. Rychlost jízdy je 4 m/s, lanovka se ovládá z horní stanice.
Snímek: Richard Grégr
Jako v Paříži
V roce 1889 vypravil nově vzniklý Klub českých turistů do Paříže zvláštní "rychlovlak". Pro Petřín se tato cesta ukázala jako osudová. Po návratu totiž zbylo členům v kase 1031 zlatých a 86 krejcarů, jež se staly základem pro stavbu pražské "Eiffelovky". Typická dominanta Prahy vznikla podle návrhu předsedy KČT Vratislava Pasovského za pět měsíců. Stavitelé, Družstvo Lanovky na Petříně, se setkali s podporou magistrátu, kterému měla později patřit. V březnu 1891 byla podepsána stavební smlouva, 20. srpna už bylo otevřeno! Logickým doplňkem se stala lanovka, která měla zpřístupnit restauraci na Nebozízku a připravovanou v přízemí rozhledny. Oba vozy, spojené přes kladku, jezdily po jedné koleji s výhybkou uprostřed. Horní, naplněný vodou, větším hybným momentem vytahoval vzhůru vůz spodní. Dole se voda vypouštěla. Vozy vyrobila Ringhofferova továrna na Smíchově a 25. července se rozjely naostro. Dvacátého srpna se slavnostně otevřela rozhledna.
Lanovka jezdila jen k Nebozízku a necelých čtyři sta metrů jí trvalo šest minut. Cesta stála dvanáct krejcarů, "dolů polovic". V roce 1931 ji od družstva odkoupily Elektrické podniky, převedly na pohon elektromotory a prodloužily na dnešních 511 metrů. V této podobě lanovka jezdila do června roku 1965, kdy se pod jedním vozem po sesuvu půdy zkroutily koleje. Důvodem k obnově se ukázala spartakiáda v roce 1985. Po dvaceti letech a osmi dnech se 15. června 1985 lanovka znovu rozjela.
Do bludiště!
Pavilon Klubu českých turistů postavil Matěj Bílek, inspirován napodobeninou Bastilly na světové výstavě v Paříži, jako kopii vyšehradské brány Špička z doby Karla IV. Jeden z největších hitů českoslovanské výstavy na holešovickém Výstavišti měl obrovský úspěch, zejména dioramatický obraz Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648, namalovaný na ploše 85 m2 Adolfem a Karlem Liebscherovými. A tak v září 1891 požádal spisovatel Zikmund Winter jako předseda výboru pro národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze "o zachování některých budov letošní zemské jubilejní výstavy pro budoucí národopisce". Po skončení se pavilon z Výstaviště v Královské oboře odstěhoval na Petřín. V květnu 1893 bylo otevřeno zrcadlové bludiště, v roce 1911 přibyla místnost s křivými zrcadly, inspirovaná Prátrem. Od roku 1966 jsou zde i kinetické plastiky.
Když projdete některou z branek v Hladové zdi, ocitnete se v temných hvozdech zahrady Kinských. Cestičky jsou rozbité a keře zarostlé. Těžko si představit, že i tady ve 14. století zlézali stráně vinice plaští cisterciáci. V roce 1798 zpustlé pozemky koupila kněžna Rosa Kinská, rozená Harrachová. Její vnuk, kníže Rudolf, se na podzim 1827 dal do budování parku, čímž pověřil Františka Höhnela. Empírový letohrádek a hospodářskou budovu stavěl architekt Jindřich Koch. Úpravy trvaly bezmála čtyři roky, až do jara 1831. Za Ferdinanda Kinského se soukromá zahrada rozšířila až k horním hradbám. K plánu zahradu rozparcelovat přistoupili smíchovští radní prozíravě. V roce 1901 ji vcelku koupili a zpřístupnili veřejnosti. O rok později tady vystavoval francouzský sochař August Rodin.
Na Petříně v Karpatech
Lehce tajemnou atmosféru utvrzuje i roubený kostelík svatého Michala. Pochází z Medvědovců, kam se dostal v roce 1783 z Velikých Luček. Na Petříně stojí o samotě teprve od roku 1929, kdy byl slavnostně otevřen u příležitosti desátého výročí podpisu saintgermainské smlouvy, kterou nám tehdejší Podkarpatská Rus připadla. V devadesátých letech byl rekonstruován, k plánovanému zpřístupnění však už nedošlo. Kostel měl být podle návrhu Karla Skaláka součástí národopisného skanzenu, ale tolik peněz se přece jen nenašlo. Jen za letohrádkem, kde je národopisná expozice Národního muzea, se nachází ještě dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic.
Ruiny pavilonu Kinských nedaleko kostelíka jen potvrzují romantickou ponurost zahrady. Přesto před první světovou válkou zde vládl ruch jako na Nebozízku a byla zde vyhlášená restaurace. Pavilon vznikl kolem roku 1830, a jakkoliv se jedná o kulturní památku, jediná ochrana spočívá v drátěném plotu. V dalším stavení nad kostelíkem dnes přespávají bezdomovci.
Ze skalního města k vodopádu
To ovšem neznamená, že byste sem neměli zavítat. Podél chodníčku zurčí voda vtipně upraveným kanálkem. Téměř u hradeb se nachází pískovcové skalky poseté vyrytými texty s vyznáním lásky; mezi azbukou je nápadné i řecké písmo.
Na jezírku se jako chrlič vody vznáší lachtan a po hladině plují kachny, jejichž klid střeží tajemný sloup. Nejedná-li se o boží muka, která údajně stávala před žižkovským kostelem sv. Prokopa na Sladkovského náměstí, jde o sluneční hodiny ve tvaru božích muk. Byly by z roku 1686 a převezeny od smíchovského nádraží. Ručičky hodin na každé ze čtyř stran tvořily kopí v Kristově boku, poutní berle sv. Rocha, lilie v ruce sv. Rozálie a šíp v hrudi sv. Šebestiána. Restaurátoři však nedodrželi orientaci.
Richard Grégr
Jak se tam dostat
Na Újezd jezdí tramvaje č. 9, 12, 20 a 22. Lanovka jezdí asi v 10-15minutových intervalech. V sezoně i o víkendech počítejte s frontami. Dvaadvacítka vás doveze i na Pohořelec, odkud se sem vydáte podél hradeb nebo pod strahovským klášterem.
Ke strahovskému stadionu jezdí z metra Anděl (resp. vozovny Střešovice) autobus č. 217
Kde se najíst
Osvěžení najdete hned u bývalé Strahovské brány v Hostinci U Stříbrné kočky (otevřeno 10 - 20 hod.). Petřínské terasy (www.petrinsketerasy.cz) v Seminářské zahradě nedaleko studánky Petřínka mají otevřeno pondělí - pátek 12 - 23 h, o víkendu 11 - 23 h. Specialitu Krušovické maso císaře Rudolfa z hovězího i kuřecího masa se slaninou, cibulí, sýrem za 290 až 325 Kč si nedáte denně, ale jídelní rejstřík je pestrý. V nedaleké restauraci Nebozízek (www.nebozizek.cz) mají v denní nabídce třeba srnčí plec na víně s hruškou plněnou brusinkovým želé (260 Kč).
