Pro Rychnov nad Kněžnou byla plovárna spásou, na kterou východočeské město čekalo jednadvacet let. Posměšná historka s prasetem mohla být konečně zapomenuta. Jenže pak to zase trochu pokazil Karel Poláček.To bylo tak: V roce 1913 se chovatelé vepřů z Rychnova nad Kněžnou vydali na výstavu hospodářských zvířat do Prahy. Domů se vraceli s velkou slávou, jejich plemeno "rychnovské prase" získalo první cenu, jenže na dobře vyšlechtěných čunících se věhlas malého městečka budovat moc nedá. Posměváčků bylo víc než sedláků z okolí, kteří nad novým plemenem uznale pokyvovali hlavou.
Jejich vtipkování zarazila až zpráva, která se z Rychnova začala šířit v létě roku 1934. Zdejší nově otevřené koupaliště v údolí Javornického potoka je nejmodernější ve východních Čechách!
Radost z nové a vychvalované plovárny vydržela v Rychnově nad Kněžnou pět let - přesně do doby, kdy knihkupci začali prodávat novou knihu zdejšího rodáka Karla Poláčka Vyprodáno. Psalo se v ní i o plovárně, a to ne právě lichotivě:
"Plovárna byla svěřena dozoru paní Wagenknechtové, která mračně vítala obecenstvo a posupně vydávala lístky. Mimo to prodávala zteplalou sodovku a rozměklé švestky. Také pohlednice, kdo chtěl, mohl mít. Wagenknechtová půjčovala na požádání zrezivělé pero a lahvičku inkoustu, do něhož musel plivnouti ten, kdo posílal srdečný pozdrav se stálou vzpomínkou, všichni jsme se zotavili, je tu krásně, počasí je znamenité." Plovárna na okraji lesa Včelný funguje dodnes, inkoust se tam ale už nepůjčuje.
Blanko, Máňo, dáme si závody?
Ve stejné době, kdy se na moderní rychnovské plovárně plivalo (údajně!) do kalamáře, se dopisovatelka společenského žurnálu Styl Máňa Jensenová vydala do Poděbrad. Z mondénního lázeňského města poslala do redakce tento text:
"Rovná, široká polabská krajina zalita je slunečním jasem. Obloha je modrá, tak krásně modrá, stromy se ani nepohnou v horkém vzduchu a v lázeňském parku mdle voní květy obsypané keře vadnoucích růží. Nejživěji je na plovárně. Není divu. Jemný písek je tak horký, tak horký, že opatrně kladete pod sebe plášť - nechcete si přece spálit sedátko - a široké Labe láká vás do chladivých vln. Voda 27, vzduch 36, hlásí černá tabule u vchodu. ,Dejte pozor, mladý pane, voda se začíná vařit!' volá osmahlý plavčík, držící na tyči uvázané klouče, jež se plácá ve vodě jako rybka na udici. Hoši jak veverky lezou po žebříku a skáčí se závratné výše do vln. Voda se pění, stříká. ,Blanko, Máňo, dáme si závody?' Hup do vody a k protějšímu břehu. Zmrzlinkář u vchodu má plné ruce práce. Plovárna žije."
Plovárna stávala od poděbradského zámku kousek po proudu na levém břehu Labe. Byly tu dřevěné kabiny, skokanská věž i půjčovna loděk. Dnes tady je už pouze travnatý břeh a cyklostezka do Nymburka.
Sokolové stěhováci
Sokolové z Vysokého Mýta zase proslavili zdejší Tyršovo koupaliště tím, že si jeho hlavní budovu, vyvedenou ve střídmém funkcionalistickém stylu, vyhlédli ve čtyřicet kilometrů vzdálených Pardubicích a poručili ji přestěhovat.
V roce 1931 se v Pardubicích konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu, pro kterou architekt Karel Řepa navrhl jednoduchý nízký pavilon. Jeho základem byla dřevěná konstrukce. Jedna část pavilonu má plné stěny s malými kulatými okny, druhá je naopak celá prosklená. V této části je také terasa, která je zastřešena a podepřena čtyřmi sloupy. Přechod mezi přízemím a patrem je možný jak po velkém hlavním schodišti, tak po menším bočním. Vše kryje odstupňovaná plochá střecha a fasáda je natřena bílou barvou.
Když se o dva roky později domluvili radní s místním Sokolem, že je nejvyšší čas konečně dotáhnout do konce plány na pořádnou plovárnu, ukázali sportovci na pardubický pavilon a zařídili jeho rozebrání a přestěhování. Město dalo peníze a pozemky u železniční trati a v červenci 1933 se lidé poprvé vykoupali na funkcionalistické plovárně. Můžete to po nich zopakovat, Řepův pavilon je udržovaný a slouží ve Vysokém Mýtě dodnes.
Noblesa v Dachovech
Secesní dekor kombinovaný s poctivou kamenickou prací je už od roku 1925 chloubou Slunečních lázní Dachovy nedaleko Hořic. Zázemí s dřevěnými kabinami navrhl profesor zdejší kamenické školy Karel Bachura. Bílá prkna se střídají s červenými a jejich vzor rozjasňují ještě žluté trámky, které podpírají střechu. Ornamenty z poskládaných prken přiznávají secesní inspiraci a lesní koupaliště tak dodnes vyzařuje do okolí prvorepublikovou noblesu. Před kabinami je pás jemného písku, pak krátce střižený trávník a velký přírodní bazén, který má dno vyskládané z pískovcových kvádrů. Uprostřed plovárny si mohou plavci poklábosit na umělém dřevěném ostrůvku.
JAK SE ČEŠI ZAČALI KOUPAT
Jako první si začali břehy řek upravovat pro pohodlnější koupání a výcvik plavání vojáci. Zmínky o vojenských plovárnách se objevují přibližně od začátku devatenáctého století. V té době byla například zřízena vojenská plovárna v Písku, kterou mohli využívat i obyvatelé města.
Důležitým impulzem, který přivedl lidi k vodě, bylo zavedení tělocviku do školních osnov v roce 1869.
Samostatné městské plovárny zažily rozmach v období první republiky. Jednoduché převlékárny na břehu byly doplněny plovoucími pontony na řece a takzvanými bazénovými koši - dřevěnými konstrukcemi nesenými plováky, které na řece vymezovaly prostor plaveckého bazénu.
Foto: ČTK, SLOUŽÍ DODNES Plovárny s duchem první republiky mají dodnes ve Mšeně, Vysokém Mýtě nebo Dachovech.
